XVI. Relax

Moje napnuté dýchání utichalo v polibcích, kterými jsem ho zahrnovala po celé jeho líbezné tváři.
I on jen ztěžka sípal po dechu. Nenechavé ruce právě proklouzly pod mé tričko a hladily mne po celé délce mých prohýbajících se zad.
Toužila jsem po něm. A bylo mi naprosto jedno, jestli se to smí.
Chtěla jsem, abych už pro jednou zpečetila naši lásku, i napříč tomu, jak drsně jsem se ji snažila celé ty měsíce skrývat.
Konečně jsem si uvědomila, že to nebylo správné.
Že veškeré moje rozhodování bylo mylné. A i kdybych si to snad rozmyslela, věděla jsem, že tento okamžik si prostě musím užít.
Musíme užít, oba.
Kroužila jsem svým jazykem kolem jeho plných rtů, bez sebemenší snahy dostat se ještě dovnitř jeho úst. Chtěla jsem si vychutnat každou vteřinu.
„Počkej,“ odšoupl mě mírně od svého těla a chvíli na mě jen tak hleděl se zmatením v očích, i přesto, že touha se ho snažila překrýt. „Jsi si vědoma toho, co právě děláš?“ hlesl.
Na vteřinu jsem se zarazila. Moje hlava, jako by vážně chtěla pochybovat a vyvracet mi moje nynější ideály. Ale včas jsem ji zabrzdila. „Jsem,“ řekla jsem rozhodně.
„V tom případě…“ rychlým hbitým pohybem mě převrátil do polohy, ve které doposud ležel on a pak se jemně položil velice blízko mě, zatímco jeho ruce opět zkoumaly každé zákoutí mého těla. Přitáhla jsem si jeho tvář těsněji a konečně si prorazila cestu k jeho jazyku. Narůstalo ve mně napětí rychlostí světla.
Mé tělo už se teď začalo mírně otřásat jen z uvědomění, že ležím vedle toho nejúžasnějšího člověka a laskám ho.
Pak se na chvíli zarazil a jemně mě pohladil po vlasech. V zápětí ze mě však strhl oblečení, načež jsem já pomohla i jemu.
Jeho ruce byly tak studené, že v momentě, kdy přitiskl své dlaně na má prsa, se mi vztyčily bradavky, jako by od něj očekávaly něco víc.
Nenechal se dvakrát pobízet a přitiskl na ně svá ústa, abych se mohla ještě více zmítat v rozkoši, která zaplavovala mé tělo.
Houževnatost mne však ovládla, a tak jsem ani já nenechala své ruce v klidu a prozkoumala to, co pro mne doposud bylo zakázané.
Svíjela jsem se v předběžné myšlence, že za chvíli spolu konečně splyneme.
Jeho dech byl stále hlasitější, skoro jako by se pomalu měnil ve sténání.
Rukama pevně svíral mé bříško a jazykem přejel od kůže na mé klíční kosti, po bradu, až k mým pootevřeným rtům.
Líbal dychtivěji, a přesto stále něžně.
Zavřela jsem oči a vychutnávala si celý tento skvělý okamžik.
A pak přišel ten nejlepší pocit. Moje tělo, jako by to už nemohlo vydržet. Ne po tom, co jsem ho v sobě konečně cítila. Ne po tom, co se ve mně tak energicky pohyboval.
Nešlo to.
Rychle jsem se nadechla, a pak hlasitě zasténala.
Tuhle noc jsem byla tou nejšťastnější dívkou na celém světě.

Probudila jsem se sama do opuštěné prázdné postele, která mi najednou přišla naprosto nesnesitelná ve srovnání se vzpomínkou, co se dělo včerejší noc.
Ihned jsem se tedy postavila na nohy a zkontrolovala čas. Bylo teprve něco málo kolem sedmé hodiny. Pravděpodobně jsem byla patřičně dobyta energií na takový výkon. Obyčejně pro mě sedm hodin bylo hodně, ale opravdu hodně brzké ráno. Nemožné vstát.
Ale dnes se mi dokonce na ústech zračil úsměv, a to, že jsem si to sama uvědomovala a nepřivádělo mě to ani do rozpaků, bylo zvláštní.
Jako by se ze mě ze dne na den stal jiný, nový člověk.
Snad lepší. To záleželo na úhlu pohledu.
Koupelnu jsem opustila během chvilky, abych se konečně mohla porozhlédnout, kde se skrývá Patrik.
Nemusela jsem se za ním nikam hnát, zaslechla jsem jeho počínání v kuchyni už, když jsem procházela chodbou.
Nehledě na to, že se i z obývacího pokoje linula příjemná vůně.
„Dobré ráno,“ mžourala jsem očima, zda správně vidím.
Stál u sporáku, na sobě měl otcovu zástěru a cosi smažil.
„Né,“ zakřehotal, „chtěl jsem ti přinést snídani do postele,“ udělal dva velké kroky, aby mě mohl políbit a pak se opět vrátil na své místo.
„Hm,“ naklonila jsem se nad pánev, „typická anglická snídaně. Voní to úžasně, tos nemusel.“
„Chtěl jsem,“ mrkl na mě a posadil se naproti mně ke stolu.
„Jak ses vyspala?“
„Docela dobře, akorát probuzení nic moc.“
„No jo, nebyl jsem tam,“ zazubil se na mě.
Věnovala jsem mu mrzutý úšklebek. „Znělo by to mnohem líp, kdybych to řekla já…“
„No dobře, promiň tedy…“ rozmáchl omluvně rukama a pak nejistě přivrávoral zpět ke sporáku, kde začal olej ze slaniny nesnesitelně prskat všude kolem. V mžiku měl však připravený talíř a konečně servíroval. Byla jsem mu opravdu vděčná, jelikož můj žaludek se dožadoval jakékoliv stravy, i za předpokladu, že to je mastná kalorická bomba, která… hm, chutnala opravdu skvěle.
„Musím uznat,“ snažila jsem se vmísit slova mezi své mlaskání, které jsem povětšinu času nenáviděla, ale dnes jsem si nemohla pomoct, „jsi šikulka, když se ti chce.“
Protočil oči a usrkl svého ranního čaje.
„Co budeme dnes dělat? Zapnul bych si telku a díval se na film, co ty na to?“ navrhl.
Kdykoliv jindy bych nejspíš něco namítala, jelikož se za prvé díval na televizi ustavičně a za druhé mně poslední dobou tolik nebavila. Dnes jsem však měla stejně jako on náladu jen relaxovat, ačkoliv jsem stále cítila brnění v konečcích svých prstů.
Bylo to skvělé.
Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Ne, že bych měla v úmyslu mu o tom říkat. Už takhle byl dost namyšlený, i když jsem věděla, že se za to jen ukrývá.
Každý máme holt jinou masku.

V odpoledních hodinách jsme tedy oba dva opravdu namáhavě vylehávali na sedačce v těsném objetí a pozorovali na obrazovce nějaké akční hrdiny. Proč pro jednou zase nebýt tolerantní, že?
Upřímně řečeno, kdyby mě tak krásně pevně nedržel a nesálala by z něj tak vábivá vůně, už dávno bych vstala a začala dělat něco prospěšnějšího a vzhledem k výběru filmu i méně nudného.
„Páni, viděla jsi to?“ zavýskal blízko mého ucha tak, že jsem další minutu mohla slyšet jen zvuk podobný chrastění špendlíků.
„Ne, a teď už pravděpodobně ani nic z toho neuslyším,“ oznámila jsem hned po tom, co jsem si zakryla boltec.
„Oh, promiň,“ pohladil mě po tváři s výrazem nevinného dítěte.
„Nic se neděje,“ políbila jsem ho na rty.
A opět jsem nadskočila dalším nečekaným zvukem. Někdo klepal na dveře.
Patrikovi se okamžitě zkrabatila pokožka na čele do úšklebku. „Nechoď tam,“ chytil mě za dlaň, když jsem vstávala z postele.
„Musím tam jít, co, když to je sousedka, že jí zase vyhodili proud?“ vymámila jsem se laškovně z jeho ruky a poslala mu ještě vzdušný polibek.
Otevřela jsem hbitě dveře se zářivým úsměvem na rtech a pak mi došla jeho slova a jeho neústupný výraz, když nechtěl mou dlaň vymanit z jeho.
Petr.
Je snad možné, že moje hlava, jako by na něj zapomněla?
Chudák, to měl pro mě opravdu tak mizivou cenu?
Ať už to bylo jakkoliv, právě stál přede mnou a snažil se udělat jednu věc.
Nakláněl se, aby mě políbil.
Stále omráčená, jsem tedy nakonec nastavila svou tvář.
„Ahoj, čím to tak voníš?“ zeptal se zvědavě a opět přiblížil své tělo ke mně, jako by onu vůni chtěl více poznat.
„To je… parfém,“ vykoktala jsem ze sebe.
Petr se nejapně zasmál. „Jasně, zlato, to jsem nečekal. Co ti je? Tváříš se nějak divně. Zapomněla si, že spolu máme jet dnes do Liberce?“ jeho tvář zkameněla.
„Ne, já vlastně… není mi moc dobře,“ pronesla jsem rychle.
V tu chvíli už byl Petr v obývacím pokoji. A zatímco on- jako vždy- mile Patrika pozdravil, ten jen něco zabručel a na obličeji se mu opět rozlézal ten tolik známý obličej, který jsem už nikdy nechtěla vidět.
„Zvláštní,“ stočil se Petr opět na mě, „vypadáš vcelku usměvavá.“
„Snažím se si to tak nebrat. Opravdu mi není dobře, nějak mě celý den bolí břicho. Patrik ti to může dosvědčit, že jsem si brala prášek, že?“ nadhodila jsem.
Zdálo se, že se snaží nás nevnímat, a tak jen polohlasně zabručel. „Jo, jo.“
„Co je, chlape? Taky tě bolí břicho?“ dobíral si ho Petr.
Patrikovi zbrunátněl obličej. Přesto nic neřekl a místo toho raději přidal na hlasitosti, snad aby zvuk přehlušil naši rozvíjející se diskuzi. Po pravdě jsem neměla chuť se s ním právě o něčem bavit.
„Nezlob se, ale mám vzadu zahřátou postel, a chci si jít lehnout. Opravdu mi není dobře…“ vykouzlila jsem na tváři zdrcený pohled a ve skrytu duše doufala, že tu postel nepůjde zkontrolovat, ba co víc, že se nenabídne, že mi ji pomůže zahřát.
„Dobře, co se dá dělat,“ hlesl sklíčeně, „ozveš se mi, jak ti bude lépe?“
Pokyvovala jsem hlavou.
„Tak jo. Ahoj,“ pozdravil ještě jednou Patrika, který ho tentokrát naprosto ignoroval a místo pozdravu mu na dlani trpce vystřelil prostředníček.
Vší silou jsem se snažila zahnat v sobě pocit dušení, který pramenil z údivu, co si to Patrik dovolil a také z neutuchající touhy se začít smát. Petr, jako by si toho však nevšiml.
„Ahoj, Luci,“ políbil mě na ústa a tentokrát se snažil vymanit si drze cestu skrze mé rty.
„Uvidíme se brzo,“ odtáhla jsem se a zavřela dveře.
A ačkoliv mi ho bylo líto, mnohem víc jsem se právě bála toho, co nastane, až překročím práh obývacího pokoje.