XVI. Čas jít

Amanda nevěděla, co říct. Neměla ani potuchu o tom, co všechno mohl Tom zaslechnout. Ale moc dobře si uvědomovala, že přímě jejím jménem ji už dlouho neoslovil. Začínala pociťovat horko na zátylku a mermomocí se snažila vykouzlit na obličeji výraz, který by neříkal Jsem vinna.

„Ano?“ konečně se zmohla na slovo.

Tom se ani nepohnul, ze stejného místa na ně tikal zlobně očima.

„Hledal jsem tě úplně všude!“ vyčetl jí a pak jeho výraz povolil.

„Ahoj,“ pozdravil neupřímně Billa a stoupl si k Amandě. Evidentně se stále mínil chovat odpudivě, pomyslela si Amanda a usrkla ze své skleničky. Bill mu naopak pravděpodobně nemohl stále odpustit jeho vychloubačské chování, a tak jen kývl hlavou.

„Sedím tu chvilku, chtěla jsem se jen na chvilku posadit do ústraní,“ snažila se rozvířit dusnou atmosféru.

Tom kýval hlavou a přitom jeho oči prozrazovaly, že jí nevěří ani jedno slovo.

Okázale začal hrát ofenzivně.

„Už jste si řekli všechno? Rád bych tě někomu představil…“

Podiveně k němu vzhlédla a pak se vrátila zrakem zpět k Billovi, ten ležérně rozhodil rukama. Nejspíš mu nic jiného nezbývalo.

„Omluv mě,“ hlesla a vstala, načež ji k sobě Tom přivinul, jak nejvíce mohl a kráčeli spolu v objetí. Amanda se nemusela ohlížet, aby věděla, že Bill je pozoruje. Vždycky vycítila jeho pohled.

„Řekneš mi, proč se k němu chováš tak odporně?“ špitla, když se zastavili a konečně si uvědomila, že Tom ji jen dokonale odlákal z –pro něj- nebezpečného teritoria.

„Spíš ty mi řekni, proč pokaždé, když někde je, jdeš přímo k němu? Co on má, co já nemám?“ Tom brunátněl, natáhl hubenou ruku po sklence na stole a upil vína.

Amanda pokyvovala hlavou, jako by tím snad měla přijít na nějakou rozumnou větu.

„Vždyť se nic neděje, jen si s ním povídám, co ti na tom vadí?“ bránila se.

„Nejde o slova, jde o ty pohledy… kdykoliv s ním mluvíš, toužíš po něm, vím to, a on tě svlíká očima!“ oponoval tvrdě.

„Jsi blázen,“ vmetla mu do obličeje kysele, „trestej mě, ale ne jeho, prosím.“

Tom chytil její bradu palcem a ukazovákem, držel ji takovou silou, že Amanda měla pocit, že ji za chvíli rozdrtí.

„Pořád se ho zastáváš…“ řekl pak až přehnaně klidně.

„Protože…“ Nadechla se, ale nestačila svou větu dokončit.

„Protože? Protože proč? Snad protože se tě tehdy sám zřekl? Snad protože si běžela vyplakat se mi na ramínko? Snad protože ti pak nevěnoval dostatek pozornosti k tomu, aby sis byla jistá, že tě tak miluje, jak neustále básnil? Snad protože jsem jen tvoje hračka, kterou si bereš do postele, jen když je nouze? Snad protože…“

„Dost! Už přestaň, přestaň s tím okamžitě!“ Byla vzteky bez sebe, jak si dovolil dělat z ní tady, před očima všech, hlupáka. Mluvil na ni tlumeně, přesto jí nemohlo uniknout, jak je pár lidí okolo pozoruje, a pak zahlédla i kakaové oči- upřené k jejich postavám.

„Proč? Proč bych měl přestat? Dlužím ti to snad za něco?“

Znovu pokývala hlavou, vztek pomalu prchal, dostavila se bolest po celém těle, a prázdnota. Vší silou mu poraženě vzhlédla do očí. „Ne, měl bys mě nenávidět.“ A s těmi slovy se rozutekla, tak jak to dělávala, když byla mladou dívkou.

Touha utéct před problémy, a též před jejich následky.

Konečně měla co jí patří.

Otevřela zprudka dveře a zabouchla je, stále běžela, cítila, jako by už nemohla pořádně popadnout dech, a pak ji kdosi chytil za loket a otočil ji. Málem upadla, ale stále mu očima čelila.

„Kam jdeš?“

„Nech mě jít,“ řekla krutě.

„Ne, prosím, nechoď. Počkej, pojedeme spolu, nějak se to vyřeší,“ žadonil.

„Ty víš, že nevyřeší, bude to pořád stejné. Tome, prosím, nech mě jít,“ tentokrát i ona prosila. Čelila jeho raněnému pohledu, jeho saténovému doteku ruky. Jeho lačným pootevřeným rtům, jak nevěděl, co říct.

Najednou povolil stisk. „Dobře, ale přísahej… že až přijedu domů, budeš tam. Prosím, přísahej mi to!“

Sklopila hlavu. „Dobře.“

„Můžu ti věřit?“ zeptal se a pak si uvědomil, jak hloupě svou otázku položil, doslova se mu to promítlo očima.

S pláčem nastupovala do výtahu, neodpověděla.

***

Jakmile byla doma, sedla si na gauč, jako by snad na bedrech nesla tíhu světa a podívala se do tmy. Musela si rozmyslet, co teď podnikne. Nevěděla co dělat.

Chtěla utéct, chtěla ho nechat začít žít nový život.

Jeho i jeho bratra.

Ona byla jediným zlem, které mezi nimi vždy bylo. To ona všechno pokazila. Sobeckost ji dovedla až k tomuto dni. Dni plnému soucitu, ale zároveň bolesti a zmatku.

Ale pak si uvědomila, že přísahala, že až přijde domů, bude tady.

Přísahala mu to. Ať alespoň jednou tedy vidí, že není jen lhářka.

Nevnímavě zapnula televizi a únavou během deseti minut usnula.

***

Probudil ji dotyk, cítila jak ji někdo přenáší nahoru do postele.

Cítila jeho něžnou vůni a rozhodla se neotvírat pořádně oči. Ale jakmile ji položil na lůžko a začal ji svlékat, procitla. Všiml si jejích očí a nasadil zvláštní masku.

Nevěděla, co si myslet. Byla to změť všeho, co se poslední dobou odehrálo. Oči měl kamenné, ale na tváři se rýsoval úsměv.

„Bál jsem se, jestli tu opravdu budeš…“ špitl, když jí zrovna stahoval nohavice.

Opět neřekla nic. Tiše ležela, dívala se na to, jak o ni pečuje a do očí se jí hrnuly slzy.

„Jel jsem skoro hned za tebou, měl jsem pocit, že mi najednou utíkáš… ten pocit už nechci nikdy zažít,“ jeho hlas zněl vážně, možná až moc. Amanda přemýšlela, co by se stalo, kdyby to opravdu uskutečnila.

Kam až by ho dovedla její touha pomoci mu.

„Omlouvám se za svůj výstup,“ hlesl a políbil ji na ústa, „a teď můžeš zase spát.“ Mírně se usmál a odešel z pokoje.

Jenže tentokrát Amanda usnout nemohla, zírala z okna ven do té tmy. Do temnoty, která byla všude kolem. Nenašla žádnou vhodnou odpověď na svou otázku.

Nakonec přemýšlela tak usilovně, že než se Tom vrátil do pokoje z koupelny, opět upadla do spánku.

***

Ráno vstala mnohem dřív než měla původně v plánu. Jednala instinktivně.

Nesměla se moc rozmýšlet, ne teď, když se už rozhodla.

Naposled se podívala na svého spícího manžela, nerušeně odchlupujícího do měkkého bílého polštáře a poslala mu vzdušný polibek. Bála se, že kdyby se ho dotkla, procitl by a pak, měla tušení, že kdyby ucítila jeho dotyk, opět by změnila své rozhodnutí a to už teď nemohla, vše bylo už připravené.

***

Ahoj lásko,

vím, že až tohle budeš číst, bude ti mezitím klesat ten tvůj nádherný úsměv, kterým si mě vždy budil. Prosím, nehněvej se a nebuď smutný, věř, že to dělám jen pro naše dobro. Tak dlouho jsem ti ubližovala, až jsem se nakonec rozhodla konečně nebýt sobecká a začít jednat jednou jako dospělá. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak jsem ti mohla ubližovat, tak skvělému člověku. Ale odpověď jsem nikdy nenašla, proto se budu snažit přijít na ni v dalších týdnech. Nemusíš se bát, budu s tebou stále v kontaktu, budu ti pravidelně psát, abys věděl, že mi na tobě opravdu záleží. Teď je čas jít. Nesnaž se mě najít.

Miluju tě, přes všechny nesnáze si tohle musel celou dobu vědět.

Miluju tě, miluju, miluju.

Amanda.