XXXIII. Anděl a bůh

Tak jsem konečně vyřešila onen problém s Bloggerem a konečně můžeme jít na poslední kapitolu. Připravte se že bude poněkud delší než ty, na které jste byli zvyklí, přesto doufám, že si ji opravdu užijete takovou jaká je. Bylo mi líto ji kouskouvat. Takže tedy přeji příjemné čtení, doufám, že si to užijete. Mnohokrát vám děkuji za všechny vaše krásné komentáře, které mě popoháněli psát dál. I Lucie s Patrikem jsou pro mě právě novými živými postavami a tudíž chci říci díky i za ně.
A ještě jedna věc, dnes dávám i doporučenou hudbu.. pokud někomu vadí při čtení poslouchat, pak je to v pořádku. Já to například miluji, stejně jako při psaní, takže tady máte něco navíc...
Jem


Stála jsem u mostu a vzhlížela směrem na vodu. Na tu volnost, která se všude pode mnou rozlévala a utíkala dál a dál se svým proudem.
Vítr mi jemně čechral vlasy.
I jemu se poletovaly na všechny strany. Byl opravdu roztomilý, ačkoliv jsem pořád nemohla uvěřit, že tu vedle mě stojí. Že mě za celý den už tolikrát objal. Tolikrát mi řekl, jak moc rád mě vidí.
I pro mě to bylo stejné.
Strávili jsme celý den vycházkou. To už bylo po druhé, kdy jsem upustila od své práce.
Brr, jindy bych byla možná nepříčetná. I teď mně mírně znepokojovalo, co se tam děje. Ale kdykoliv na mě vycenil své zuby, všechno jsem odhodila za hlavu.
Probrali jsme už tolik témat. Tolik bolestivých věcí a tolik odpovědí na otázky, které byly po čtyři dlouhé roky nezodpovězené.
Když mi vypravoval svůj příběh, nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Ale nakonec mě vcelku zamrzelo, jak se celá jeho rodina rozpadla.
Ano, pouze jeho rodina. Mou rodinou přestali být už dávno. Upřímně jsem se ani nechtěla s nikým z nich střetnout. Už dávno pro mě byli cizí lidé.
I Patrik se mi mírně odcizil, cítila jsem to. Ale pevně jsem doufala, že po tom všem bychom mohli být alespoň přáteli.
Tak, jako za starých časů.
Ne, takhle ne. Vytřásla jsem obraz, který se mi v mysli objevil, z hlavy. Staré časy, to pro mě znamenalo být zahrnuta jeho polibky, jeho doteky, jeho hřejivými slovy. Nemůžeme si dovolit udělat přece stejnou chybu.
Ale nyní jsem věděla, že ho od sebe už nepustím. Zůstane v mém životě.
A já byla konečně neskutečně šťastná. Kdyby štěstí bylo ekvivalentem pro volnost, pak bych se nejspíš vznášela někde ve vesmíru.
„Hm,“ odkašlal si, „stále jsme ještě neprobrali jednu věc. Co tvůj výraz, když jsi do knihovny vpadla?“ vyzvídal.
„Ach,“ prohnaně jsem se usmála, bylo zvláštní jak jsem zapomněla na všechen ten vztek. Měla jsem pravdu, když jsem tvrdila, že někdo se snaží změnit můj život. A tehdy jsem měla ještě dodat to, že jediný člověk, který by si tohle mohl dovolit, byl právě on. „Nic podstatného,“ řekla jsem nakonec tajemně.
„Ne, povídej,“ pobídl mě.
„Chtěla jsem ti dát vyhazov za to, že sis dovolil bez mého svolení předělat můj salonek!“ vyprskla jsem smíchy. Celé se mi to najednou zdálo tak nějak připitomělé.
I Patrik se od srdce rozesmál. „Ale vždyť Erickovi se to prý líbilo.“
„I Erick se občas zmýlí,“ mrkla jsem na něj.
Na moment vypadal zaraženě. „Líbí se ti Erick?“ zeptal se nakonec.
Na čele se mi určitě vyrýsovala v tu ránu vráska. „Proč se na to ptáš?“
„Jen tak,“ řekl kvapně, „jsem prostě jen zvědavý, musíš mi toho o sobě ještě tolik říct.“
„A co ty? Máš nějakou přítelkyni?“ toužila jsem se stočit svůj rozhovor na onu dívku už několikrát, ale vždy jsme odběhli k jinému tématu, takže jsem se k tomu nakonec nedostala. Ale nyní už mi odpověď nemohla nikam utéct.
Zdálo se, že chvíli přemýšlí. „Mám, dá-li se to tak říct,“ odpověděl.
Pokud bych předtím lítala celou dobu mimo Zemi, teď se mi zdálo, jako bych opět pomalu přistávala. Ale ne, neměla jsem přece žádné právo žárlit. Byla jsem na jednu stranu upřímně ráda, že se přiznal. Ačkoliv mě to opravdu zasáhlo, a nyní už nebylo místo na žádné popírání.
Jako by ze vteřiny změnil zase celý můj život, překopal základy, na kterých jsem tolik lpěla. A co bylo zvláštnější, mně to nevadilo. Stále jsem se usmívala. Myslím, že tolik úsměvů jsem nedarovala už hodně dlouhou dobu. A všechny patřily pouze Patrikovi.
„Takže ji miluješ?“ vyzvídala jsem a nasadila při tom svůj ohraný profesionální tón. Bylo to, jako bych se ptala na roční rozpočty. Nebo alespoň mně se to tak zdálo.
„Ne,“ řekl, „mám ji rád. Možná spíše jako kamarádku. Je to opravdu hodná holka. Vždycky jsme měli spíše.. přátelštější vztah, tak nějak bych to nazval. Pravděpodobně bychom jako budoucí partneři ani správně nefungovali.“
Cítila jsem, že nelže. Že to neříká jen proto, aby mě ukonejšil do klidu. Mé paty se opět odrážely od země vzhůru k nebesům.
„Ale ty jsi mi stále neodpověděla,“ nadhodil a stočil svou hlavu na druhou stranu, jelikož díky větru mu šlehaly pramínky do jeho líbezného obličeje.
„Není, o čem vyprávět. Erick není můj partner, je to jen přítel. Nejlepší přítel. Nic víc.“
„Takže ani žádný jiný muž?“ zeptal se a já při tom mohla pohlédnout na ty jiskry, které mi byly tolik známé. Kdysi doprovázely jeho pohled neustále.
Mladý rošťák.
Nyní z něj byl už inteligentní muž.
Věnovala jsem mu svůj úsměv a naklonila se k němu tak blízko, abych mohla jeho oči řádně prozkoumat. Toužila jsem to udělat po celou dobu našeho setkání.
Měl tak tajuplný pohled. Bylo to až děsivé. Nejspíš se perfektně naučil ovládat své emoce. Dříve mu to tak dobře nešlo.
„Nehledám žádného muže, vystačím si docela dobře sama,“ odpověděla jsem mu tiše a snad i důvěryhodně. Pravda však byla jiná. Chtěla jsem říct něco jako „ne, nemám muže, jelikož žádný z nich nebyl jako ty“, ale netušila jsem, jak by na to právě zareagoval.
Našpulil ústa. „Zajímavé.“
„Není na tom nic zajímavého,“ zamumlala jsem spěšně.
„Vždycky jsi byla celá zajímavá,“ oponoval mi okamžitě a pomalu jsme se oba dali opět do chůze.
Dnes byl opravdu nádherný den. Stvořený přesně pro procházku, jako byla tato.
A napříč tomu, že byl už podzim slunce stále příjemně ohřívalo mé tělo, zatímco vánek jej udržoval v neutrální teplotě. Po zemi poletovalo pár spadaných lístků.
Když si k tomu všemu přičtete setkání s nejúžasnější osobou na světě po dlouhé době a všechny ty vzrušující pocity, které to doprovázely, dávalo to dohromady jeden výsledek. Pouze jeden jediný. Jednoduchý počet.
Prostě dokonalé.
„Takže můj malý bratříček pro mě teď pracuje,“ samolibě jsem se ušklíbla.
I on se zašklebil, ale spíše jen otráveně. „Kolují o tobě hrozné zvěsti,“ oznámil posměvavě, jako by mi to chtěl vrátit. „Prý jsi příšerná mrcha, která je až přehnaně puntičkářská!“ Zasmál se.
„Hm,“ nastavila jsem svá ústa k jeho uchu, „ale to nejsou žádné zvěsti. Boo, boo.“
Oba dva jsme se hlasitě rozesmáli.
Bylo překvapivé a zároveň velmi smutné, když jsme oba dva nakonec zjistili, jak rychle ten den utekl.
„Můžu vidět, kde bydlíš?“ zeptal se u dveří.
V tu chvíli mi to něco připomnělo. Neříkal tohle už někdy? Oh, jistě. Tenkrát před Vánoci. Stejný pohled, stejná jiskra, stejná slova… zamýšlel tím snad stejně tak totéž?
Stále jsem si vzpomínala na to, jak nevinně tehdy vypadal, i to, jak jsme tenkrát ještě oba chabě věřili tomu, že vše nakonec dopadne dobře.
Chvíli jsem se rozmýšlela. Nepřála jsem si nic víc, než strávit s ním klidně zbytek mého života tak, abychom byli oba dva zavření v jedné místnosti. Ale nemyslela jsem si, že by to bylo právě vhodné. „Na hotelu by tě mohli hledat,“ řekla jsem.
„Nikdo si nebude stěžovat, když budou vědět, že jsem s ředitelkou celou noc projednával její nový projekt,“ řekl usměvavě.
„Ty jsi… šílenec,“ zasmála jsem se.
„Ale notak, neviděl jsem tě tak dlouho, dovol mi s tebou ještě nějakou tu chvilku být. Nemám žádné postraní úmysly,“ při posledním slovu se lišácky zasmál.
Stále jsem kroutila nad jeho slovy hlavou. Bylo by to vůbec patřičné? Nebylo by toho na jeden den přece až moc?
„Dobře,“ přikývla jsem nakonec.

„Máš úžasnou postel, říkal jsem to už?“ usrkával ze svého šálku svařeného vína a při sledování televize se neustále ohlížel dozadu.
Nikdy jsem nedoufala v to, že u mě nějaký muž přespí a proto byl celý můj byt otevřený. Žádné stěny, žádné rozdělené pokoje. Pochopitelně, kromě koupelny, kde byla stěna nutná. Jeden obrovský prosvětlený prostor.
„Říkal jsi to třikrát a já už nevím, jak ti mám říct, že tyhle triky na mě už dávno nefungují,“ pronesla jsem žertem.
Patrik se také zasmál. „Kdybych tě chtěl sbalit, udělal bych to už dávno,“ mrkl na mě vítězoslavně a začal se pochechtávat.
To mě donutilo k obrovskému smíchu. Jeho smysl pro humor mi opravdu chyběl. „Vidím, že sebevědomí ti také pěkně narostlo, hm?“ i já jsem upila ze svého šálku a snažila se vychutnat si ten slastný okamžik.
„Ani ne,“ zvážněl.
A čím déle jsem ho pozorovala, za nemožnosti prozkoumat, co se za jeho pohledem skrývá, tím více jsem se zdála být nervózní.
Nikdy jsem neměla v úmyslu opakovat minulost. Ale zároveň to bylo to jediné, po čem jsem toužila. Tak co jsem vlastně chtěla? V duchu jsem si sama nad sebou opět povzdechla.
Nemohla jsem popřít, že jedna část „mě“ toužila se ho dotýkat a zjistit, jak moc se jeho tělo změnilo od doby, kdy jsem ho prozkoumávala naposled. Pak ale, jako bych se přistihla při nějakém hanebném činu, jsem určitě musela nabrat do tváří červeň a od svého hloupého nápadu jsem upustila. Nebylo by to k ničemu dobré.

Bylo to tak zvláštní usínat ve své posteli po boku muže. Cítila jsem se ne-svá. O to víc, když tou osobou byl Patrik.
Chvíli jsem dokonce pomýšlela nad tím, že tohle všechno si moje hlava jen vymyslela. Že jsem prožívala právě ten nejdelší a zároveň nejkratší sen ve svém životě.
Možná mi opravdu už přeskočilo. Třeba jsem ležela v posteli sama a stejně si právě povídala sama se sebou.
„Co by sis nejvíc přála?“ zašeptal do tmy. Viděla jsem jen svítit bělmo jeho očí a občas rozpoznala výrazy jeho obličeje. I přes to, že jsem byla opravdu mizivý noční pozorovatel, jsem dokázala zaostřit i na to, jak se jeho vlasy rozprostíraly po polštáři.
To, jak to vyslovil, a to jak jsme leželi proti sobě s rukama pod hlavou, mě donutilo pomýšlet o nás zase jako o dětech.
Jako by se vrátil čas.
„Nevím,“ odpověděla jsem tiše, „mám spoustu snů a jeden už se mi splnil.“
Odpověděla jsem po pravdě.
„Myslím, co by sis přála teď?“
Ztuhla jsem. Moc dobře jsem věděla, co bych si přála. Odpovědět by bylo přece tak snadné, kdybych to však nebyla já. Nechápala jsem proč, ale jako bych se bála to vyslovit.
Byl to přece pořád on. Patrik. Před ním jsem nemusela nic skrývat. Určitě by mě přijal takovou, jaká jsem byla. Se svými chybami, i tužbami.
A pak jsem si vzpomněla na další věc. Když mi tato věc připlula na plátno mé mysli, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Já jsem byla tou první osobou, která mu dopřála nejvyššího souznění lásky. To já jsem byla tehdy tou vyvolenou. Byla to nádherná vzpomínka.
„Přeju si… přeju si, abys propletl prsty do mých, přitáhl se ke mně blíž a políbil mě na dobrou noc,“ zašeptala jsem skoro nehlasně.
Právě strnul on. Nevěděla jsem, zda mě v tom tichém šeptavém hlásku uslyšel.
Pak povznesl svou dlaň do výše a rozevřel ji. Opatrně jsem vložila svou dlaň do jeho. Stále do sebe dokonale pasovaly.
Poté se pošoupl tak blízko, že jsme se čely dotýkali a naklonil se.
Přisál svá ústa na má. A i když to byl jen malý okamžik, ten polibek znamenal mnohem víc než kterýkoliv jiný, který jsem kdy v životě dostala.
Chvíli bylo ticho. Hrobové ticho.
Nikdo z nás nepromluvil ani hlásku. Já jsem na rtech stále ještě cítila jeho vlhké jemné rty.
„Nad čím právě přemýšlíš?“ začala jsem tentokrát já, jelikož mě ta atmosféra začala již mírně znepokojovat.
Když promluvil, jeho hlas se nezdál vůbec ospalý, naopak. Přesto vyslovoval opravdu pomalu a zřetelně. „Vážně to chceš vědět?“
„Ano,“ řekla jsem bez rozmyslu.
Cítila jsem jak stiskl ještě více mou dlaň ve své. „Pořád tě miluju. Pořád stejně jako na začátku. A pravděpodobně stejně, jako tě budu milovat, až budu umírat.“
Z úst mi unikl údiv. Možná i úlek nad jeho slovy. Bylo to tak silné a přesto mě to uvádělo do stavu nejvyššího zmatku.
„Už jednou jsme riskovali,“ promluvila jsem konečně, „a víš, že to nedopadlo moc dobře.“
„Chceš říct, že už… nic necítíš?“ pronesl, a jako by se na poslední chvíli snažil zamaskovat tu bolest, se kterou to vyřkl.
„Ne, to jsem neřekla,“ skoro jsem vyštěkla, „chci říct, že.. nevím, co mi tím chceš říct, ale nejspíš by to nebyl dobrý nápad.“ Jak složité bylo tohle říci. Všechno se mi příčilo v krku. Srdce bušilo v protesty. Hlava pokyvovala v souhlas. Tělo bylo vcelku už dávno ovlivněno svou přítomností vedle něj.
„Myslíš, že bychom dál neriskovali, kdyby se nestalo to, co se nakonec stalo?“
To byla vskutku dobrá otázka. Když jsme mohli riskovat tehdy, proč ne teď? Možná na to byla i dobrá odpověď, i když poměrně sobecká. Tehdy jsem neměla nic, pak už jsem neměla co ztratit, teď tomu však bylo jinak. Měla jsem zahodit všechno, co jsem zde z ničeho vybudovala? Měla jsem zahodit svou novou identitu?
Ach jo, proč mě vždycky uváděl do tak prekérních situací, ačkoliv to neměl v úmyslu?
Nebo snad ano?
„Byli jsme oba dva ještě mladí, no dobře, já už tak ne, ale chovala jsem se tak,“ opravila jsem se, „ale teď už bychom se měli chovat trošku jako dospělí, co říkáš?“
„Dospělí nemilují?“
„Tvoje otázky mi začínají lézt na nervy,“ upozornila jsem ho a odtáhla se od něj, abych se mu mohla zahledět do tváře. Vypadal přirozeně. Jako bychom se bavili o tak prosté věci.
„Promiň,“ usmál se, „máš pravdu. Byli jsme opravdu ještě mladí a nevěděli jsme, jak pořádně naši lásku ubránit. Oba jsme už velcí a naše myšlení se možná změnilo. Tvoje rozhodně, moje určitě také, ale já pořád dokážu přijmout fakt, že jsi pro mě jediná osoba, pro kterou bych obětoval klidně svůj život. Vím, že ti teď nejspíš lezu na nervy, a vím, že se možná chovám až moc přihlouple. Je opravdu hloupé něco takového říkat hned první den po našem setkání, ale já nemůžu jinak, Lucko. Čekal jsem na tuhle chvíli čtyři roky. Utápěl jsem se v zášti k sobě samému a doufal jsem, že se někdy někdo najde, kdo tě udělá šťastnou. Ale nestalo se tak. A když tu teď ležím a dívám se na tebe, mám prostě ten pocit, že je všechno v pořádku, že takhle to mělo být celou dobu a takhle to má být teď…“
„Ale…“
„Chápu, že nechceš znovu prožívat to, co se stalo tehdy. Ale já ti přísahám, že teď už mě nikdo neodvleče. Já už budu pořád jen s tebou. Copak jsme si to tehdy neslibovali? Navždycky spolu? To jsem ti vážně vůbec nechyběl?“
„Chyběl jsi mi neskutečně moc,“ vyhrkla jsem.
Nestačila jsem pořádně ještě zpracovat vše, co ze sebe v tom okamžení vysoukal on. Věděla jsem ale jistě, že v něčem má rozhodně pravdu.
Proč jsem právě popírala fakt, že jedině s ním můžu být šťastná?
Možná protože to všechno bylo tak narychlo? Ale co je rychlé? Čtyřleté čekání na jeden okamžik?
On přece nebyl cizí. On byl někdo, kdo mě po tu dlouhou dobu stále doprovázel, ačkoliv jsem si to zapírala.
„Neměli bychom to probrat ráno? Už je opravdu pozdě a ráno oba vstáváme do práce,“ navrhla jsem.
„Tohle děláš vždycky,“ povzdechl.
„Co?“
„Uhýbáš od tématu. Přiznej, že nejsi vůbec unavená,“ zamumlal mírně pobaveně, jako by předem již znal mou odpověď.
I já jsem si úsměvně odfrkla. „Dobře, nejsem.“
„Co by sis právě přál?“ zopakovala jsem jeho otázku.
„Přál bych si spoustu věcí,“ řekl po chvíli přemýšlení, „přál bych si držet tě celou dnešní noc v náručí, přál bych si, abys mi řekla, jestli ze sebe právě dělám opravdu tak velkého hlupáka a přál bych si tě už nikdy neztratit z očí,“ odpověděl prostě. Jeho slova byla tak ladná, plná jemnosti.
„Nejsi hlupák, rozhodně nejsi…“ ujistila jsem ho.
Vypadal mou odpovědí zjevně pobaven a mezitím co se chichotal, přidržel v prstech můj medailon. „Ty ho nosíš?“ náhle užasl.
„Nikdy jsem ho nesundala.“
„Jsem rád,“ v tónu jeho hlasu se zračilo tolik lásky.
Chtěla jsem udělat jednu věc, tak proč to nešlo se ani pohnout? Hlava pracovala na více než sto procent. Neustále otázky ohledně předsudků. Ohledně práce. Vymýšlení vhodných argumentů ohledně ukrývání.
A pak mi to došlo.
To jsem se opravdu tak moc změnila? Lidi, lidi, lidi… hloupost! Předsudky? Hloupost. Dokázala jsem se s tím vším vyrovnat, když jsem byla slabší. Dokážu to přece i teď.
Budu bojovat. Dala jsem si ten slib. A dodržím ho.
Nemůžu si přece odepírat to, po čem nejvíce toužím.
Nemůžu mu ubližovat, když ho tolik…
„Miluju tě,“ zašeptala jsem.
Mírně vykulil oči. Pravděpodobně to nečekal. Rozhodně ne teď, po tom, co jsem se mu snažila vyvrátit domněnky o tom, že by bylo možné začít tam, kde jsme skončili.
„Jsi si jistý tím, že se mnou chceš být? Jsem přece jen starší než ty a…“
Patrik se rozesmál. „Nikdy jsi nebyla starší než já,“ dobíral si mě. Dělala jsem, jako že jsem to přeslechla a pokračovala dál, jen abych se správně ujistila tím, co jsem se chystala udělat.
„Jsi připraven obhájit to, co by mezi námi mohlo opět vzniknout?“
„Teď už mi nikdo nebude poroučet. Budu dělat jen to, co chci dělat já, a to je už několik let stejné. Chci být s tebou. Kdybych tě tenkrát našel, určitě bych s tebou utekl, jedno kam.“
Nakoukla jsem přes jeho mužná ramena na budík. Bylo něco málo po druhé hodině. Přesto jsem byla zvyklá chodit spát alespoň o půlnoci. Za předpokladu, že musíte v šest hodin ráno vstávat to bylo opravdu nutné.
„Hm, myslím, že zítra zavolám Erickovi a poprosím ještě o týden dovolené..“ nadhodila jsem a věnovala mu svůj polibek.
„No jistě. A já mezitím budu od rána do večera dřít v práci jako soumar,“ jeho herecký výkon byl opravdu vtipný. Vůbec nezněl věrohodně, přesto jsem se jeho slov chytila.
„Ne, stačí když mi přestavíš zpět můj salonek, pak ti jako ředitelka uděluji týden dovolené.. čistě z pracovního hlediska.“
Můj smích utichl v jeho polibcích a doteky na mém těle.
Zahrnovala jsem ho jimi zpět. Jeho tělo se opravdu změnilo. Pevné jako kámen a krásně formované. Jako socha boha vytesaná do kamene se žhnoucím srdcem.
A toho boha jsem právě teď líbala, šeptala mu do uší milostná slova plná něhy, tak vroucně jsem ho milovala.
***

Tmavá noc. Jen okolní lampy, jak jsem mohl zpozorovat za velkým oknem, tvořily jakousi zvláštní formu. Měl jsem pocit, jako by dnešní noc ožívaly. Jako by zhasínaly a rozsvěcely se ve stejném rytmu jako její srdce, na kterém jsem měl přiloženou dlaň.
Líbal jsem rty toho pozemského anděla, který pode mnou právě teď ležel, jako by mi opravdu tak důvěřoval. Vkládal do mě své naděje a já věděl, že ho nezklamu. Už nikdy. Nebyl bych toho schopen. Toužil jsem po tomto andělovi, soužil se jen z malé představy, že by mohl někdy uletět z mojí náruče, jednoduše jsem ho miloval.