Váha našich životů

Tak a je tu první dílko z mojí dílny. S mírně twincestní Tokio Hotel tématikou. Není věkově omezená. Dílo jsem napsala před více než rokem, nemůžu říct, že by bylo nejpovedenější, jsou tam patrné nedostatky. Ale berte to s rezervou, hlavní účel to plní, řekne vám to jak důležité je chránit si svůj život... A i když to nejmíň čekáte, se může něco stát...

Noc potemněle bděla nad svými dětmi ozařující tmavé nebeské plátno.

"Ta hvězda krásně září," ukazoval dredatý chlapec hubeným prstem kamsi nahoru do dáli.

"Jo," přitakal letmě jeho blonďatý kamarád, ale tón vysvětloval, že ho hvězda momentálně vůbec nezajímá.

"Bill…," Tom utichl.

"Už se k tomu nevracej," objal ho Andreas jak silně mohl.

Tom nebyl jediný člověk, kterému Bill scházel. Bylo zde více lidí, mnohem více.

"Ne," zastavil ho Tom a pohlédl k nebi, "chci říct jen, že Bill… on miloval hvězdy, zejména tuhle- večernici."

"Bill miloval spoustu věcí a lidí, pro které by i…" polkl poslední slovo.

"Zemřel," dokončil Tom a díval se neurčitě před sebe, ačkoliv neviděl cestu, která se před ním linula. Neviděl jak okolní keře ozařují lampy.

Viděl pouze jen minulost. Časový úsek, který zanechal špinavé stopy až sem, do přítomnosti.

****

"Tome, dělej, nehodlám to zase kvůli tobě schytat. Nechápu co tam pořád děláš!"

"Kdybych ti to řekl, tak bys ze svého pokoje už nevyšel," Tom právě scházel velké schody po dvou, aby byl dole co nejrychleji.

Bill na něj udělal otrávený obličej, popadl svoji velkou tašku a přešel ke dveřím.

"Ahoj mami, zavolám ti, až dorazíme na místo." Políbil starostlivou maminku na tvář a nechal svoji osobu mizet z obzoru cestou k autu. Co si ale nikdo z nich neuvědomoval, že tímto odcházela i jeho značná část, kterou neměl už nikdo spatřit.

"Jo jasně, tak peace mamko, mám tě rád," i Tom svoji matku políbil a odkráčel se.

Naposledy ji oba zamávali jako bratři, bok po boku.

"Ach, jsem fakt unavenej," zaskuhral Tom a urovnával si svůj kšilt.

"To nejsi sám, vsadím se, že až uvidíme Georga a Gustava, tak budou chrnět. Vždyť jsou přece teprve jen tři hodiny odpoledne," posmíval se Bill.

"Jo, já se fakt neudržím, až uslyším jak Georg dělá zas to jeho chrr pšííí chrr pšííí chro chro chro."

Oba dva se rozesmáli.

"Kam že to vlastně jedeme?"

"Ty jsi fakt totální flegmatik co…" pokáral Toma Bill.

"Ne, to ne. Jen.. si pamatuju to, co je důležitý."

"Francie."

"Hm, to je divný, že tohle jsem si nepamatoval. Tak jo, vzbuď mě, až budeme na hranicích."

Tom pocítil rychlé vytržení z jeho snění díky chladným Billovým rukám.

"Hm?" otevřel jedno oko, aby zkontroloval situaci.

"Hranice." Pípl v rychlosti Bill, jelikož se právě zahloubal do čtení článku.

"Co to čteš? Je tam zas něco o mně?" nahodil Tom jeden z jeho typických úsměvů.

"Ne, je tu o nějaký holce, která ztratila mámu."

Tom protočil oči v sloup. "Ty si vybíráš teda zajímavý témata."

"To je zajímavý téma." Zdůraznil Bill a rozhodil stránky před Tomovy oči.

"Tohle se normálně děje, nic s tím neuděláš. Nikdo nevíme kolik máme času…"

"Bille přestaň. Máš pravdu, to přiznávám, ale tímhle se fakt nechci zaobírat. My dva jsme tady, to je to nejdůležitější."

"Ale co když tu v příští vteřině nebudeme?"

"To je blbost."

Bill pochopil, že dohadovat se s bratrem o tomto tématu je jako když křesťan nutí svoji víru zapřísáhlému ateistovi, a tak stočil řeč na něco, co je zajímalo oba.

Pomalu se stmívalo a nebe začaly krášlit malá slunce.

"Dívej, ta hvězda se tak krásně třpytí."

"Jo, je krásná. Pamatuješ jak nás máma vždycky, předtím než nás uložila jako malý, nechala podívat se na hvězdy?"

"Jo…" Bill zazíval a položil hlavu na opěradlo. "Dobrou Tome."

"Dobrou Bille."

Tom si zakamufloval svůj výhled praktickým kšiltem od čepice. Teď ho nemohlo nic vyrušovat. Auto skoro celé spalo.

Následně za hodinu ucítil šílený otřes, který se nesl nejprve ze zadu a přenášel se rychlostí blesku do předku auta. Všichni uvnitř to pocítili. Stáhnutí bezpečnostních pásů, které je na minutu škrtili, ale zabránili tomu, co se stalo osudným pro jednoho pasažéra.

Tom odhodil z čela čepici a podíval se okolo.

"Bille! Bille! Ne!" zakřičel a odemknul si pás, aby se mohl víc naklonit k vyzáblému tělu.

Hlavu měl zakrnělou mezi prostor vedle sedadla a stranu auta.

"Zavolejte sanitku! Bille… to mi nedělej. Pamatuješ! Umřeme spolu, spolu! Vždycky spolu!"

Vyprostil hlavu z toho nekonečného prostoru a pohlédl na protočené oči.

"Ne! Bille! Ne!"

"Tome, nech ho. Tome.." Georg se dotkl jeho ruky, aby povolil stisk na Billově těle, ale Tom jeho dotyk prudce odrazil.

"Nech mě!"

"Tome, takhle mu nepomůžeš!"

"To není možný! Bille, bráško." Potoky slz potvrzovaly na sedačce místo hrůzného dění.

"Za chvilku tu budou…"

A pak si Tom pamatoval už jen ozařující světlo a nemocniční pach.

A tři slova.

Tři neskutečně odporná slova, ta, která nechtěl nikdy slyšet.

"Je mi líto."

Ten večer vyběhl ven jako nezkrotný vítr a zaječel k nebi : "Chci ještě druhou šanci! Dej mi druhou šanci! Dej jemu… dej nám…" hlesal na hlase.

"Dej! Prosím… prosím…" jeho tělo cukalo, nemohl se zastavit.

A pak si uvědomil, že do něj někdo šťouchá, otáčel se dokola a dokola. Ale nikoho neviděl.

"Tome, Tome probuď se!"

"Co?" procitl a otočil se ihned vedle sebe.

"Bille!" natáhl se prudce ke svému bratrovi, aby ho mohl obejmout.

Bill jen nevěřícně zíral.

"Co se ti děje? Kape ti na maják?" podal si svého bratra tmavovlasý chlapec držící v ruce časopis.

"Asi jo. Ale to není důležitý. Důležitější je, že nehody se stávají a já tě nechci ztratit!"

"Cože?"

Tom se na vteřinu přesně uklidil a sjednotil si nynější informace o dění.

"Arnie?" zavolal dopředu na řidiče.

"Hm?"

"Nalij do sebe ihned to kafe."

"Proč? Chtěl jsem ho vypít až na zastávce…"

"To už bude pozdě!" přitvrdil Tom na tóně.

Arnie se polekal a kafe do sebe začal ihned soukat. "Fajn."

"Dívej, ta hvězda se tak krásně třpytí."

Bill udělal svým prstem otisk na okně.

Tom ji spatřil. Byla tak mocná a dovolila mu, aby mohl ještě shlédat svého bratra. Odměnila se za ty noci, kdy jí přály příjemné bdění při jejich spánku.

"Jo, je krásná. Pamatuješ jak…"

"…nás máma nechávala dívat se na hvězdy?" Bill kývnul.

"Večernice je nejkrásnější," dodal Bill a zasněně na ni pohlédl.

"Bille, zapni si pás."

"Proč? Víš, že mi to nedělá dobře."

"Proč se mnou nikdo nechce spolupracovat," zabručel si pod nos Tom, naklonil se až se málem uškrtil o vlastní pás, ale nedal si pokoj dokud neuslyšel pro dnes líbivé cvak.

"Tobě fakt nějak hrabe."

"Ne, nehrabe. Já si jenom vážím života. Našeho. Protože není žádný já a ty. Jenom my. Umřeme spolu, slíbili jsme si to."

"Jo, slíbili a tak to taky bude." Potvrdil Bill, ale na jeho tváři bylo stále k vidění, že nechápal souvislosti Tomova chování.

Světla silničních lamp, která míjeli začaly Toma uspávat, ale zároveň mu vadily při naprostém padnutí do spánku.

Narazil si čepici do čela a pootočil hlavu k nebi.

"Dobrou noc Bille."

"Dobrou Tome."

Pozn. Autora: Pamatujme, že ne všichni získají druhou šanci. Važme si toho nejcennějšího co máme, važme si našich životů.