IV. První den

Uběhly dva dny od oné noci plné zármutku, žalu a později i ticha.

Balila jsem věci do kufru a broukala si svou oblíbenou píseň, v tu chvíli mi bylo absolutně jedno, že zpívám naprosto falešně. Zpěv mě uklidňoval a já se potřebovala vyrovnat s tím, jak to nakonec mezi mnou a Patrikem všechno dopadlo.

Ani na chvilku se mnou nepromluvil, obcházeli jsme se jako bychom se snad nenáviděli a přitom jeden druhému měl tolik co říct. Kdykoliv jsem se překonala a vzhlédla mu do očí, viděla jsem jeho pohled plný slov, jako by mi říkal, proč jsem tak ledová. Nedokázal pochopit můj postoj. Možná byl zvyklý riskovat víc než já.

Věděl, že mi není lhostejný, ale touha domova mě nejspíš oslepila. Nechtěla jsem, aby si na mě někdo po tom, co by moje věci skončily do jedné na ulici, ukazoval prstem.

„Máš všechno?“ ozvalo se ode dveří.

Polekaně jsem se otočila a ke svému úžasu zjistila, že hlas patří mému bratrovi.

Kývla jsem. „Chybí mi už jen plyšák do postele a sáček na zvracení,“ podotkla jsem.

Jemně se zachichotal a uvelebil se do modrých peřin na své posteli.

Zbývalo mi už jen přibalit si sadu s papíry na dopisy a fotoaparát. Mohlo by se možná zdát, že jsem konzervativní. Možná tomu v mnoha směrech tak opravdu bylo. Každopádně jsem věřila, že dopisy jsou mnohem působivější než psaní po smskách.

„Co je?“ zaraženě jsem se zatvářila, když jsem si uvědomila, že mě neustále pozoruje.

„Nic,“ hlesl a položil se na postel celým tělem.

„Určitě ti napíšu, jestli chceš..“ moje ústa se snažily vykouzlit něco jako upřímný úsměv, ale pravdou bylo, že mě neskutečně bolelo to, za jaké situace se s ním loučím.

„To doufám,“ přitakal.

„Budu tam jen osm dní a hned jak přijedu, napíšu ti předlouhý dopis o tom, jak se tam v jezeře koupou vyzáblý blondýnky, kluci stojí za nic a jak večer ty cikády řvou jako krávy,“ zasmála jsem se a finálně zapnula zip na velkém černém kufru.

Otec už čekal s nastartovaným autem venku, takže jsem neotálela a táhla ho za sebou po kolečkách.

„Tak…“ pronesla jsem za dveřmi, „přijmeme bolestný fakt loučení?“

Patrik vstal mrzutě z postele a postavil se proti mně. Jako by na ten moment nevěděl, jestli mi má říct pouhé ahoj a nechat mě jít nebo se pokusit mě dokonce i obejmout.

Osobně bych dala přednost tomu druhému, chtěla jsem odcházet z domu s pěkným pocitem, že až se vrátím, bude na mě taktéž s otevřenou náručí nedočkavě čekat.

„Tak tedy ahoj a užij si to…“ řekl s rukama podél těla. A pak je ve vteřině natáhl ke mně a křečovitě mě k sobě přitáhl. „A opatruj se… nám.“

Kývla jsem a políbila ho na tvář. Nechtěla jsem, aby mě šel vyprovodit až k autu, nerada bych, aby mi jeho postava ubíhala před očima.

***

Cesta se zdála nekonečná, neustále jsem se dívala z okna na ubíhající krajinu za sklem a přemítala v hlavě, jaké to tam asi bude. Nebo lépe řečeno, jak to tam bez něj přežiju. Byla jsem na něj už tolik zvyklá.

Nostalgicky jsem se vracela k rannímu momentu a ani jsem si nevšimla, že mi utekl tichý vzdech mezi ústy.

„Copak? Netěšíš se?“ zeptal se můj otec a snad poprvé z jeho hlasu bylo znát, že se opravdu stará.

„Těším,“ hlesla jsem bezvýrazně a otočila hlavu zpět k oknu. Neměla jsem náladu se s ním bavit, prakticky celou cestu jsem mlčela. Otec se párkrát snažil navázat konverzaci, ale já ho vždy takhle odbyla. Zdálo se však, že moje nepřiměřená nálada, kterou jsem promítala do tónu svého hlasu, ho nijak nezarazila.

„Třeba si tam najdeš konečně už nějakého chlapce,“ řekl s úsměvem.

Ani jsem se neobtěžovala mu ho vrátit zpět. Kreslila jsem si prstem po okně.

„Co?“ zdálo se, že vyčkává nějakou odpověď. „Nebo už nějakého máš?“ vyzvídal. Snad se tak cítil lépe, že se snaží konečně se dozvědět něco o mých pocitech.

S posmutnělýma očima jsem nadzvedla koutky úst a zatřásla hlavou na znamení ne.

„Ani se ti žádný v našem okolí nelíbí?“ zapálil si cigaretu a odklepával z okýnka. Měla jsem neskutečnou chuť mu říct, že opravdu ano, a nejspíš nejen líbí. Ale jak by se asi zatvářil, kdyby zjistil, že člověk, o kterém mluvím, je také jeho syn.

„Ani ne,“ zabručela jsem s výrazem, že tímto naši přihlouplou konverzaci končím.

Tentokrát pochopil a další půlhodinu se jen upřeně díval před sebe.

Byla jsem mu upřímně vděčná.

Cesta se blížila ke konci, už jsme pomalu přijížděli do města, letní tábor jsem měla už minulý rok za sebou, ale letos jsem tam jela jako praktikant, takže jsem se víceméně těšila na úplně nové rozměry, které mi tohle místo mohlo nabídnout.

Otec právě parkoval na drobném štěrku u restaurace, kde jsme si měli dát dopředu sraz, abychom následně společně došli do místa. Bylo to v podstatě jen za rohem.

Od jednoho stolečku na mě už mávala rozjařeně Mája, jediná správná kamarádka, se kterou jsem si tu měla vždycky co říct. Upřímný pozdrav jsem jí opětovala a pomalu vytahovala velký kufr z auta. Otec na mě vrhl starostlivý pohled, evidentně chtěl před ostatními vypadat jako otec, jak se patří a políbil mě na tvář. „Nemám tu s tebou ještě chvíli počkat?“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně, „mám tu spoustu známých, nebudu se nudit, neboj. A jeď opatrně domů.“

„Dobře,“ pokýval hlavou a v momentě už jsem viděla jeho auto z povzdálí, stačil na mě ještě zatroubit.

Nyní s mnohem lepší náladou jsem se odkulhala k terase restaurace, odložila kufr do rohu a rozeběhla jsem se ke stolu, kde seděla Mája, dívka ve stejném věku jako já s kaštanovými kudrnatými vlasy a slonovinovou pokožkou. Společně s ní tam seděl také Dominik, taktéž známý z minulého roku, docela hezký kluk s krásným úsměvem, ale podle mě trošku otravný. A také Marek, ten sem jezdil už hodně let, takže byl z nás nejzkušenější a neustále si stěžoval, že ho nikdy nepustili k funkci vedoucího oddílu.

V podstatě jsme tu nyní byli všichni čtyři praktikanti, já a Mája nováčci.

„Tak, jakpak ses nám měla?“ zeptala se Mája ihned po tom, co jsme se všichni pozdravili.

„Skvěle, jako vždy,“ zalhala jsem, ale nemohla jsem ji přece ihned zatěžovat, „a jak ty?“

„Příšerně!“ Evidentně mou myšlenku o zahození negací hned při prvním setkání nepodporovala. „Ani nevíš, jak moc jsem se sem těšila.“

Pousmála jsem se a objednala si džus. „To ti věřím.“

Mája byla pověstná tím, jak nepříjemné má rodiče. Vyprávěla o nich s oblibou tak často, že jsem předpokládala, že většina nováčků usazených u dalších stolů o jejich rodinném životě již ví.

„Letos tu je nový vedoucí, víš o tom?“ prohodila a usrkla ze své sklenky s podivným výrazem ve tváři, kterému jsem jako dívka rozuměla jen já.

„Nevím, jaký?“

„Byl se tu teď podívat, myslím, že se jmenuje Petr, a je to fakt kus. Doufám, že budu vypomáhat u něj,“ zalaškovala a chlapci u stolu si odfrkli. Mája omluvně pokrčila rameny, až jsem se musela zasmát.

„Holka, holka.. myslíš ty taky na něco jiného?“ dobírala jsem si ji.

„Tak se otoč,“ špitla.

Pobaveně jsem se tedy otočila, a vzhlédla, že k nám někdo kráčí s papírem v ruce.

Muž, tipovala jsem věk okolo pětadvaceti, tmavě hnědé vlasy, karamelové oči, opravdu od pohledu fešák.

„Ahoj,“ promluvil. „Hledám…“ zadíval se do papíru, „Lucii Jaříkovou,“ tikal očima z Májy na mě.

„To jsem já,“ ozvala jsem se.

„Super,“ potřásl mi rukou, ale nepřisedl si, stále stál nad námi, „jsi můj praktikant. Já jsem Petr.“ Přívětivě se usmál, ale v jeho hlase byla známka odstupu. Pravděpodobně se cítil nadřazeně.

Potlačovala jsem smích, jak jsem letmě zahlédla Májy uražený výraz a kývala.

„Po hromadném setkání se za mnou prosím stav, probereme spolu přípravu,“ všechny pohledem pozdravil a zase se odkráčel.

„Teda kamarádko, řeknu ti.. že jsi hrozná mrcha,“ nakabonila se Mája, ale bylo znát, že je v tom skrytý humor.

Musela jsem se smát. „Ty trdlo, je to sice krasavec, ale nezdá se ti trošku…“

„Perfektní,“ řekla a znovu usrkla.

„Náfuka jsem myslela.“

„V posteli přece mluvit nemusí,“ podotkla Mája rozhodně a Dominik se už pomalu odšoupával od stolu. Vyprskla jsem a přitakala.

„Ty jsi hrozná holka.“

Oba dva mužského pokolení se mnou evidentně rázně souhlasili.

Bylo mi jasné, že se tu rozhodně nudit nebudu.