Breaking dawn překlad- kapitola 22

Takže tady je prvotní verze vytvořená během 4 hodin práce... je to celá kapitola a kdybyste kdekoliv našli chybu tak napište.... pokusím se co nejdřív přeložit další část...

Sliby

Myslela jsem na to, aby mi Renesmee přinesli, v té hlavní části mé podivné, nové a prostorné, však těkavé mysli. Najednou tolik otázek.
„Pověz mi o ní,“ trvala jsem na svém, když mě Edward chytl za ruku. To, že jsme se spojili nás sotva zpomalilo.
„Je jako nic jiného na světě,“ řekl a v jeho hlasu se objevil tón téměř náboženské oddanosti.
Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti vůči tomuto cizinci. On ji znal a já ne. To nebylo fér.
„Jak moc se ti podobá? A jak moc se podobá mně? Nebo spíš, jak moc z mé minulé podoby.“
„Zdá se, že je to vyrovnané.“
„Je horkokrevná,“ vzpomněla jsem si.
„Ano. Její srdce bije, ačkoliv trošku rychleji než u normálního člověka. A její teplota je trošku vyšší než je také obvyklé. Teď spí.“
„Opravdu?“
„Docela dobře na novorozeně. Jsme jediní rodiče na světě, kteří nepotřebují spánek a naše dítě už prospalo celou noc,“ pochichtával se.
Líbilo se mi jak řekl naše dítě. Ta slova ji činila víc skutečnou.
„Má přesně stejnou barvu očí jako ty, takže po tom všem to není ztraceno.“ Usmíval se na mě. „Jsou tak nádherné.“
„A ty upíří vlastnosti?“ Zeptala jsem se.
„Její pokožka je, zdá se, stejně nepřípustná jako ta naše. Ne, že by to někdo testoval.“
Šokovaná jsem na něj zamrkala.
„Jistě, že by to nikdo neudělal,“ znovu mě ujistil. „Její dieta… no dobře, dává raději přednost krvi. Carlisle stále vytrvává v tom, aby ji přesvědčil vypít nějaké dětské jídlo, ale ona s tím nemá moc trpělivosti. Nemůžu říct, že bych ji z toho vinil-je to odporně zapáchající strava i pro lidi.“
Otevřeně jsem na něj právě zírala. Řekl to tak, jako by spolu snad mluvili. „Přesvědčit ji?“
„Je inteligentní, až překvapivě, a dělá obrovské pokroky. Na to, že ještě nemluví, tak komunikuje poměrně efektivně.“
„Ještě-ne-mluví.“
Dál už zpomaloval, aby mě nechal vše strávit.
„Co myslíš tím, že komunikuje efektivně?“ Dožadovala jsem se další odpovědi.
„Myslím, že by bylo nejjednodušší, kdybys to viděla sama. Je to poměrně složité vysvětlit.“
Zvažovala jsem to. Věděla jsem, že je spoustu věcí, které potřebuji vidět na vlastní oči, abych jim konečně uvěřila. Nebyla jsem si jistá jak moc jsem na to připravená, takže jsem to načala z jiného konce.
„Proč je tu stále Jacob?“ zeptala jsem se. „Jak to může strávit? Proč by vůbec měl?“ Můj zvonivý hlas se trošku zatřásl. „Proč by měl trpět ještě víc?“
„Jacob netrpí,“ řekl v cizím, novém tónu. „Ačkoliv možná, že bych byl ochotný to změnit,“ dodal Edward skrze zaťaté zuby.
„Edwarde!“ zasyčela jsem, škubající s ním, aby zastavil (a trošku jsem pocítila samolibost z toho, že jsem byla schopná ho zastavit). „Jak to můžeš říct? Jacob se vzdal všeho, aby nás ochránil. Co jsem mu provedla…!“ krčila jsem se v matné vzpomínce za svou hanbu a vinu. Bylo to zvláštní, že jsem ho potom tolik potřebovala. Ten záblesk jeho nepřítomnosti pomalu mizel, musela to být lidská slabost.
„Uvidíš přesně, proč něco takového můžu říct,“ zamumlal Edward. „Slíbil jsem mu, že mu dovolím to vysvětlit, ale obávám se, že to uvidíš naprosto odlišně než já. Ale ovšem, že já se vždy ohledně tvých myšlenek mýlím, nebo ne?“ našpulil své rty a očima spočinul na mě.
„Co má vysvětlit?“
Edward zakroutil hlavou. „Slíbil jsem to. Ačkoliv nevím jestli mu vůbec ještě něco dlužím…“ jeho zuby společně mlely.
„Edwarde, vůbec ti nerozumím.“ Zklamání ruku v ruce s rozhořčením mi právě vrtaly hlavou.
Pohladil mě po tváři a potom se jemně usmál, když se moje tvář uklidnila v odpovědi, ačkoliv jsem si přála okamžitě tu obtíž přemoci. „Je to horší než se zdá, já vím. Pamatuji na to.“
„Nerada se cítím zmatená.“
„Já vím. Tak pojďme domů, ať to můžeš vidět na vlastní oči.“ Jeho oči přejely po zbytku mého oblečení jak mluvil o domově a zamračil se. „Hmm.“ Po polovině sekundy mojí myšlenky si rozepnul svou bílou košili a přidržel ji, abych mohla prostrčit ruce.
„Je to tak zlé?“
Zašklebil se.
Jakmile moje ruce sklouzly do jeho rukávů, zapnul rychle košili přes můj rozedraný živůtek. Samozřejmě, že on zůstal bez košile, a tudíž bylo nemožné nerozptylovat se.
„Dáme si závod,“ řekla jsem a potom dodala své varování, „ale tentokrát žádné hry na skákanou!“
Nechal klesnout mou ruku a zašklebil se. „Na tvoje znamení….“
Hledání trasy do mého nového domova bylo nakonec jednodušší než procházet se kolem starého domova u Charlieho. Naše vlastní vůně za námi udávala jasnou a snadnou cestu k tomu, abych stopu mohla následovat, i přesto, že jsem utíkala tak rychle jak jsem mohla.
Edward do mě strkal dokud jsme nenarazili na řeku. Využila jsem příležitosti a udělala svůj odraz brzy se snahou využít veškerou mou extra sílu k tomu, abych vyhrála.
„Ha!“ zajásala jsem, když jsem zaslechla své stopy dopadnout do trávy jako první.
Naslouchala jsem jeho přistání a zaslechla něco, co jsem neočekávala. Něco hlasitého a až příliš blízko. Bijící srdce.
V tu samou chvilku se Edward objevil po mém boku, jeho ruce se silně opřely o moje ramena.
„Nedýchej,“ varoval mě naléhavě.
Snažila jsem se nepanikařit, jakmile jsem zastavila svůj dech. Moje oči byly jediné, s čím jsem právě pohybovala, tikající s nimi, abych nalezla zdroj onoho zvuku.
Jacob stál v pozoru tam, kde se les setkával s trávníkem Cullenových, jeho ruce měl zkřížené u těla a jeho čelist byla pěvně sevřená. A další neviditelný, který byl v lese za ním, jelikož jsem nyní slyšela dvě silná srdce, který se ukrýval v kapradí pod obrovskými tlapami.
„Opatrně, Jacobe,“ řekl Edward. Vrčení vycházející z lesa doprovázelo jeho hlas. „Možná, že to není nejlepší nápad..“
„Myslíš si snad, že by bylo lepší ji nechat jít k dítěti jako první?“ přerušil ho Jacob. „Je bezpečnější vidět, jak Bella naloží se mnou. Já se hojím rychle.“
Byl to snad test? Vidět, zda jsem se mohla pokusit nejdřív zabít Jacoba místo Renesmee? Udělalo se mi podivně špatně- nemělo to nic co dočinění se žaludkem, bylo to jen v mojí mysli. Byl to Edwardův nápad?
Zběžně jsem si s úzkostí prohlédla jeho obličej. Zdálo se, že chvilku uvažuje, a nakonec se jeho výraz obrátil, jako by ho zaujalo něco jiného. Nakrčil se a využil nejhoršího tónu nepřátelství, když řekl: „Budiž, je to tvůj krk.“
Ozvalo se zuřící bručení z lesa, byla to Leah. O tom nebylo pochyb.
Co to bylo s Edwardem? Po tom všem, co jsme spolu prožili, nemohl projevit alespoň trošku laskavosti mému nejlepšímu příteli? Myslela jsem si- možná, že bláhově- že Edward je nyní něco jako Jacobův přítel. Nejspíš jsem je špatně odhadla.
Ale co to Jacob dělal? Proč by nabízel sebe jako zkoušku k tomu, aby ochránil Renesmee?
Nedávalo mi to žádný smysl. I když naše přátelství přežilo…
A jak se mé oči setkaly s Jakobovými právě teď, myslela jsem si, že nejspíš opravdu přežilo. Stále vypadal jako můj nejlepší přítel. Ale on nebyl ten, kdo se změnil. Jak jsem teď vypadala já pro něj?
Poté se usmál tím jeho důvěrně známým úsměvem, úsměv spřízněného ducha, a já si byla jistá, že naše přátelství je opravdu nedotčené. Bylo to přesně jako předtím, když jsme společně viseli na jeho domácí garáži, jen dva přátelé, kteří zabíjejí čas. Tak snadné a normální. Znovu jsem pocítila, že ta podivná potřeba, kterou jsem vůči němu cítila před tím než jsem se změnila, je kompletně pryč. On byl prostě jen přítel, tak jak se předpokládalo, že by to mělo být.
Ale to stejně stále nedávalo rozum tomu, co právě dělal. Byl opravdu tak nesobecký, že by se stále snažil mě chránit- i jeho vlastním životem- tím, že udělá něco, co by mě donutilo vymknout se kontrole a čeho bych pak později litovala navždy? To šlo svou vlastní cestou za tím, že prostě toleroval to, čím jsem se stala, nebo jako zázrakem si chtěl udržet post mého přítele. Jacob byl jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy poznala, ale tohle bylo moc na to, aby se to dalo přijmout od každého.
Jeho úšklebek se rozšířil a mírně se otřásl. „Musím to říct, Bells. Je na tebe šílená podívaná.“
Zašklebila jsem se na něj zpátky, snadno upadající do starých kolejí. Tohle byla jeho část, které jsem rozuměla.
Edward zabručel. „Hleď si svého, psisko.“
Zafoukal za mnou vítr, a tak jsem rychle naplnila své plíce novým bezpečným vzduchem, abych mohla dále mluvit. „Ne, on má pravdu. Ty oči jsou opravdu něco, že?“
„Extra hrůzostrašný. Ale není to tak špatný, jak jsem si myslel.“
„Páni, díky ti za úchvatný kompliment!“
Protočil oči. „Víš, jak jsem to myslel. Pořád vypadáš jako ty- nebo něco takového. Možná, že ani nevypadáš tolik jako… jsi prostě Bella. Nemyslel jsem si, že budu stále cítit, že jsi tu.“ Opět se na mě usmál bez jakékoliv stopy hořkosti nebo nelibosti ve své tváři. Pak se pochichtával a řekl: „V každém případě si myslím, že si na ty oči zvyknu brzo.“
„Vážně?“ zeptala jsem se zmatená. Bylo báječné, že jsme byli stále přátelé, ale nebylo to, jako bychom spolu strávili tolik času. Cizí výraz právě křížil jeho tvář a nuloval tak úsměv. Vypadal skoro jako… provinilý? Pak se jeho oči přesunuly k Edwardovi.
„Díky,“ řekl. „Nevěděl jsem, jestli jsi schopný to před ní udržet, sliby-nesliby. Obvykle jí prostě dáš vše co chce.“
„Možná prostě jen doufám, že se rozčílí a utrhne si hlavu,“ oznámil Edward.
Jacob si odfrkl.
„Co se děje? Co to přede mnou skrýváte za tajemství, vy dva?“ dožadovala jsem se nedůvěřivě.
„Vysvětlím ti to později,“ řekl Jacob rozpačitě, jako by to zrovna neplánoval. A pak začal z jiného konce. „Takže nejdřív, mi tu ukaž co v tobě je,“ jeho úšklebek byl výzvou, když se začal pomalu přibližovat.
Za ním se ozvalo zakvičení na znamení protestu, a potom Leah pomalu vystoupila zpoza stromů za ním. Vyšší, pískově hnědý Seth stál za ní.
„V klídku, lidi,“ řekl Jacob. „Stůjte stranou.“
Byla jsem ráda, že ho neposlouchají a stále ho, ač pomaleji, následovali.
Vítr byl teď ještě blíže, to by ode mne jeho vůni neodfouklo.
Dostal se příliš blízko k tomu abych pocítila teplo, které vyzařovalo z jeho těla a drželo se mezi námi. Mé hrdlo vpálilo hned jako odpověď.
„No tak, Bells, udělej to nejhorší.“
Leah zasyčela.
Nechtěla jsem dýchat. Nebylo správné, abych Jacoba vystavovala takovému nebezpečí, nehledě na to, jestli se obětoval nebo ne. Ale stále jsem v tom neviděla žádnou logiku. Jak víc bych si mohla být jistá tím, že Renesmee nezraním?
„Já tu snad zestárnu, Bello,“ posmíval se Jacob, „dobře, technicky vzato ne, ale dostala jsi nápad. Tak pojď, cítíš ten pach.“
„Drž mě,“ pokynula jsem Edwardovi, stále se hrbící u jeho hrudi.
Jeho ruce spočívaly na mých.
Uzamkla jsem svoje svaly na místě a doufala, že je budu moct stále držet zmražené. Byla jsem přesvědčená, že bych to mohla udělat přinejmenším tak jako na lovu. I při tom nejhorším, zastavila bych svůj dech a prostě pro to utíkala. Nervózně jsem se nepatrně nadechla skrze svůj nos, připravená na cokoli.
Trošku to zabolelo, ale moje hrdlo v každém případě už tak hořelo. Jacob nebyl cítit ani tak jako člověk, jako spíš lev. Byl tam ten zvířecí rys v jeho krvi, který ji okamžitě zapudil. Skze ten hlasitý, mokrý zvuk jeho srdce, které žadonilo, ten pach který mi narážel do nosu mě donutil ho nakrčit. Bylo to vlastně jednodušší, ta vůně mírnila mou reakci na zvuk a teplo z pulzování jeho krve.
Znovu jsem nabrala dech a uklidnila se. „Uh. Teď už vím o co celou tu dobu šlo. Ty smrdíš, Jacobe.“
Edward propukl v smích, jeho ruce spadly na má ramena a omotaly se kolem pasu. Seth zvesela zaštěkal v harmonii s Edwardem, trošku se přiblížil mezitím co Leah rychlostí ustupovala. Byla jsem si vědoma i dalšího publika, jakmile jsem zaslechla Emmettův hluboký, avšak zřetelný hlučný smích, který ode mne dělila skleněná zeď mezi námi.
„Podívejme, kdo se ozval,“ řekl Jacob a předváděl, jak si drží nos. Jeho tvář se však nesvraštěla, zatímco Edward mě svíral mnohem víc, ani když se na mě položil a zašeptal mi k uchu „miluji tě.“ Jacob jen dál pokračoval v úšklebkách. To mě nutilo nevzdat se naděje, že to všechno mezi námi bude zase v pořádku, tak jak dlouho už mezi námi dlouho nebylo.
Možná bych teď opravdu mohla být jeho pravým přítelem, když už jsem se mu znelíbila po své fyzické stránce natolik, že by mě nemohl milovat stejně jako předtím.
Možná to vše bylo potřeba.
„Fajn, takže jsem prošla, dobře?“ řekla jsem. „Teď mi hezky řeknete, co je to velké tajemství?“
Jacobův výraz nabral skrze velmi nervózní rysy. „Teď už se ničeho nemusíte přece bát…“
Slyšela jsem, jak se Emmett opět pochichtává- zvuk očekávání.
Opět bych se dožadovala, pokud bych za zvukem Emmetta, nezaslechla i ostatní zvuky. Sedm lidí dýchalo. Jedny plíce se pohybovaly mnohem rychleji než ty další. Jen jedno bití srdce bylo jako třepetání ptačích křídel, lehké a rychlé.
Byla jsem naprosto mimo. Má dcera byla právě na druhé straně té tenké skleněné zdi. A já ji nemohla vidět díky světlu, které se odráželo od té skleněné tabule a měnilo ji na zrcadlící se plochu. Mohla jsem vidět jen sebe, to jak zvláštně jsem vypadala- tak bledá, jak jsem se stále přirovnávala k Jacobovi. V přirovnání s Edwardem bylo vše naprosto v pořádku.
„Renesmee,“ zašeptala jsem. Stres ze mě znovu učinil sochu. Renesmee by určitě nevoněla jako zvíře. Byla bych pro ni nebezpečná?
„Pojď se podívat,“ zamumlal Edward. „Vím, že to ovládneš.“
„Pomůžeš mi?“ zašeptala jsem skrze nehybné rty.
„Samozřejmě, že pomůžu.“
„A Emmett a Jasper- jen pro případ?“
„My se o tebe postaráme, Bello. Neboj se, budeme připraveni. Nikdo z nás by neriskoval Renesmee život. Myslím, že budeš překvapená jak nás má všechny už obtočené kolem prstů. Bude v úplném bezpečí.“
Moje touha vidět ji, porozumět tomu uctívání v jeho hlase, rozbila mou zamraženou pózu. Pokročila jsem kupředu.
A pak mi Jacob zastoupil cestu, na jeho obličeji byla maska starosti.
„Jsi si jistej, pijavice?“ osopil se na Edwarda, hlas téměř žadonící. Nikdy jsem neslyšela, aby s Edwardem mluvil tímto stylem. „Nelíbí se mi to. Možná by měla ještě počkat…“
„Měl jsi svůj test, Jacobe.“
Takže to byl Jacobův nápad?
„Ale-„ začal Jacob.
„Ale nic,“ řekl Edward náhle hněvivě. „Bella potřebuje vidět naši dceru. Takže jí uhni z cesty.“
Jacob ke mně střelil zvláštním zběsilým pohledem a poté se obrátil a téměř sprintoval do domu před námi.
Edward cosi zabručel.
Já jsem stále nemohla pochopit smysl jejich konfrontace, a nemohla jsem se pořádně ani soustředit. Jediné, nad čím jsem mohla přemýšlet, byla vzpomínka mého dítěte v paměti se zápasem proti mlhavosti, snažila jsem se vybavit si ji přesně.
„Můžeme?“ řekl Edward opět jemným hlasem.
Nervózně jsem pokyvovala.
Pevně uchopil mou ruku a vedl mě cestou k domu.
Čekali na mě úsměvně ve změti obojího- přivítání i obrany. Rosalie byla trošku za nimi, blízko hlavního vchodu. Byla sama, dokud se k ní nepřipojil Jacob-stavějíc se před ni, mnohem blíž než normálně. Ta blízkost nedávala žádný smysl, oba se, zdálo se, krčili v těsné blízkosti.
A pak se někdo maličký předklonil z Rosaliiných paží a civěl na Jacoba. Ihned měla mou absolutní pozornost, veškerá má myšlenka v tu chvíli utichla, když jsem vykulila oči.
„Byla jsem mimo jen dva dny?“ zalapala jsem po dechu v neuvěření.
To neznámé dítě v Rozáliiných rukou muselo být týdny, ne-li měsíce staré. Byla možná dvakrát větší než to dítě, které jsem znala ze svých vzpomínek, a zdálo se, že se natahuje směrem ke mně. Její jasně bronzové vlasy padaly k ramenům v prstencích. Hnědé oči, které zkoumavě hleděly, nebyly vůbec dětské. Byl to dospělý človíček, tak uvědomělý a inteligentní. Zvedla ke mně jednu ruku a potom ji položila zpět k Rosaliinu krku.
Kdyby její tvář nebyla plná krásy a dokonalosti, neuvěřila bych, že to bylo to samé dítě. Mé dítě.
Ale v jejích rysech se značil Edward, a pak jsem tam byla já- v jejích očích a tvářích. Dokonce i Charlie měl své místo v jejích silných kadeřích, ačkoliv jejich barva byla Edwardova. Musí být naše. Neuvěřitelné ale byla to pravda.
Vzhlížení k této neočekávané osůbce ji neudělalo víc skutečnou. Spíše to bylo celé více fantastické.
Rosalie jí poklepala jemně rukou na krk a zamumlala: „Ano, to je ona.“
Renesmeeiny oči zůstaly stát přimražené na mně. A pak, i když byla jen vteřiny po jejím násilném narození, se na mě usmála. A bleskla svými malými a dokonalými zoubky.
Jak jsem k ní udělala váhavý krok, začala se otáčet.
Všichni se najednou pohybovali tak rychle.
Emmett a Jasper stáli přímo přede mnou, bok po boku, své ruce připravené. Edward mne sevřel zezadu, opět prsty těžce vryté do mých rukou. Dokonce i Carlisle a Esme se přesunuli po Emmettově a Jasperově boku, zatímco Rosalie couvala do dveří a její ruce pevně držely Renesmee. Jacob se také přesunul, udržující ochranný postoj přede všemi.
Alice byla jediná, která stále v klidu zaujímala své místo.
„Věřte jí trošku,“ osopila se na ně. „K ničemu se nechystala. Vy byste se taky chtěli zblízka podívat.“
Alice měla pravdu. Ovládala jsem se. Pro jistotu jsem byla připravena na cokoliv- i na tu nemožně neústupnou vůni lidského těla jako tam v lese. Pokušení tu opravdu nebylo porovnatelné. Renesmeeina vůně byla dokonale vyvážená v poměru mezi vůní nejkrásnějšího parfému a vůní nejlahodnějšího jídla. Byla tam dost sladká vůně upíra k tomu aby značně zadržela tu lidskou část, bylo to ohromující.
Mohla jsem se udržet, byla jsem si jistá.
„Jsem v pořádku,“ slíbila jsem, hladící Edwardovu ruku na mé. Následně na to jsem zaváhala a dodala: „Přesto pro jistotu stůjte blízko.“
Jasperovy oči byly upřené v soustředění. Věděla jsem, že právě přijímal můj emocionální stav a proto jsem pracovala na tom, abych se dostala do trvalého klidu. Cítila jsem, jak Edwardovy polevily ruce, zatímco četl Jasperův odhad. Ale, ačkoliv Jasper to poznal jako první, nezdál se tak jistý. Jakmile zaslechla můj hlas, to tolik uvědomělé dítě začalo bojovat v Rosaliiných pažích, aby se ke mně dostalo. Nějakým způsobem se jí povedlo vypadat tolik netrpělivě.
„Jazzi, Em, nechte nás. Bella to zvládne.“
„Edwarde, je to risk..“ řekl Jasper.
„Minimální. Poslouchej, Jaspere- na lovu zachytila vůni nějakých turistů, kteří byli na nesprávném místě v nesprávný čas….“
Slyšela jsem jak Carlisle zasýpal v šokovaném nádechu. Esmina tvář byla náhle plná zájmu smíšeného se soucitem. Jasperovy oči se rozšířily, a mírně pokyvoval, jako kdyby Edwardova slova odpověděla na nějakou otázku ukrytou v jeho hlavě. Jacobova ústa se zkřivila do zhnuseného úšklebku. Emmett se přikrčil. Rosalie se zdála dokonce ještě méně zaujatá než Emmett, jak zkoušela udržet v rukou bojující dítě.
Alicin výraz mi řekl, že nebyla vůbec zmatená. Její úzké oči, soustředěné s hořící silou na mou vypůjčenou košili, jako by se spíše obávaly nad tím, co jsem provedla se svým novým oblečením.
„Edwarde!“ vypravil ze sebe Carlisle. „Jak jsi mohl být tak nezodpovědný?“
„Vím, Carlisle, vím. Hloupě jsem to naplánoval. Měl jsem si vzít nějaký čas k tomu, abych se ujistil, že je jsme v bezpečné zóně před tím než jsem ji vzal na okruh.“
„Edwarde,“ zamumlala jsem, vyvedená z míry tím, jak na mě všichni zírali. Bylo to, jako by se snažili vidět v mých očích jasně červenou.
„Má absolutní právo na to, aby mi vynadal, Bello,“ řekl Edward s úšklebkem. „Udělal jsem obrovskou chybu. Skutečnost, že jsi silnější než kdokoliv koho jsem kdy poznal, na tom nic nemění.“
Alice protočila oči. „Dobrý žert, Edwarde.“
„To nebyl žádný vtip. Jen jsem Jasperovi vysvětloval, proč to Bella může ustát. Není moje chyba, že každý člověk dělá hned ukvapené závěry.“
„Počkej,“ Jasper zalapal po dechu, „chceš říct, že ona je neulovila?“
„Začala,“ řekl Edward se zřetelným užíváním. Já mezitím měla spjaté zuby. „V podstatě byla zcela zaměřená na hon.“
„A co se stalo?“ prohodil Carlisle. Jeho oči byly náhle jasné, v jeho obličeji se začínal tvořit ohromený úsměv. To mi připomnělo to, jak chtěl detaily z mého přetvoření. To vzrušení z nové informace.
Edward se k němu nadšeně přiklonil. „Zaslechla mě za sebou a zaujala obranný postoj. Jakmile jsem pronikl do jejího soustředění, okamžitě se od toho odvrhla. Nikdy jsem neviděl někoho, kdo by se jí mohl rovnat. Uvědomila si, co se děje a pak prostě… zadržela dech a utekla pryč.“
„Ou!“ Zamumlal Emmett. „Vážně?“
„Neříká to správně,“ hlesla jsem, více vyvedená z míry než předtím. „Přeskočil tu část, kdy jsem na něj syčela.“
„Dala jsi mu jich pěkných pár?“ tázal se Emmett horlivě.
„Ne! Jasně, že ne.“
„Ne, vážně ne? Ty jsi ho vážně nenapadla?“
„Emmette!“ zaprotestovala jsem.
„Oh, jaká škoda,“ zanaříkal Emmett, „jsi totiž pravděpodobně jediná osoba, která by ho mohla dostat- už od doby, kdy se ti nemůže nabourat do hlavy- takže bys proto měla ještě dokonalou výmluvu.“ Povzdechl si. „Umřel bych, abych viděl co by udělal bez té výhody.“
Mrazivě jsem na něj upínala oči. „To bych nikdy neudělala.“
Jasperův zamračený pohled upoutal mou pozornost, zdálo se, že je ještě více rozhozený než předtím.
Edward lehce přibližoval svou pěst k Jasperovu ramenu v klamném úderu. „Vidíš už, co myslím?“
„To není přirozené.“ Zamumlal Jasper.
„Mohla se na tebe vrhnout- je stará jen pár hodin!“ hubovala Esme, zatímco se chytala rukou za srdce. „Měli jsme jít s tebou.“
Nepřikládala jsem k tomu moc pozornosti, teď když byl Edward už mimo pointu jeho žertu. Zírala jsem na to nádherné dítě ve dveřích, které stále upíralo zrak na mě. Její malé vráščité ručičky se natahovaly směrem ke mně jako že přesně ví, kdo jsem. Automaticky jsem zvedla i já svou ruku a napodobovala ji.
„Edwarde,“ řekl jsem, jakmile jsem viděla, že Jasper se tváří lépe. „Prosím?“
Jasperovy zuby byly připravené, ačkoliv on sám se nehýbal.
„Jazzi, tohle není nic z toho cos viděl předtím,“ řekla Alice tiše, „věř mi.“
Jejich oči se střetnuly jen na krátkou sekundu a potom Jasper pokývnul hlavou. Přesunul se ode mě pryč ale položil jednu ruku na mé rameno a pohyboval se se mnou, jak jsem pomalu vpřed.
Myslela jsem na každý krok dopředu ještě před tím než jsem ho udělala, zjišťovala mou náladu, ten zápal v mém hrdle a všechny ty pozice kolem mě. Jak silná jsem se cítila oproti tomu jak byli všichni schopni mě zkrotit. Vše bylo jako zpomalené.
A potom to dítě v Rosaliiných rukou, bojující za dosažení svého a tentokrát i s tím že jeho výraz byl stále více a více podrážděný, začalo vysoce a zvonivě kvílet. Každý z přítomných, včetně mě, reagovali tak, jako kdyby nic podobného v životě neslyšeli.
Ve vteřině stáli kolem ní a nechali mě tam jen tak stát v osamocení, stála jsem přimražená na svém místě. Zvuk Renesmeeina křiku mě probodl skrz na skrz a zabodával mě do země. Moje oči tikaly zvláštním způsobem, jako by se chtěly roztříštit.
Zdálo se, jako by ji všichni konejšili svýma rukama. Všichni kromě mě.
„Co se stalo? Je zraněná? Co se děje?“
Byl to Jacobův hlas, který byl nejhlučnější, úzkostlivě povznesený nad ostatní. V otřesení jsem sledovala jak sahá pro Renesmee a dále v naprosté hrůze, jak se jí Rosalie vzdávala i bez boje.
„Ne, je v pořádku.“ Řekla mu Rosalie klidně.
Ona ho uklidňovala?
Renesmee se ochotně nechala vzít do Jakobových rukou. Jemně tlačila své pěstičky do jeho tváře a potom se opět otočila na mě.
„Vidíš?“ řekla mu. „Chce prostě Bellu.“
„Chce mě?“ zašeptala jsem.
Renesmeeiny oči na mne netrpělivě zíraly.
Edward opět přikročil ke mně. Jemně položil mé ruce na mé a táhl mě vpřed.
„Čekala na tebe skoro tři dny,“ řekl mi.
Teď jsme stáli sotva stopu od ní. Třepetání tepla, jako by v ten moment směrovalo k tomu, že se mě chce tolik dotknout.
Nebo to byl možná Jacob, kdo se třásl. Zahlédla jsem třesení jeho rukou, jak jsem se přibližovala. A k tomu, i navzdory zřejmé úzkosti, jeho tvář byla jasnější než kdy jindy po dlouhou dobu.
„Jaku, jsem v pohodě,“ řekla jsem. Ovládala mě panika, jak jsem viděla Renesmeeiny třepotající ručičky, ale pracovala jsem na tom, abych se udržela pod kontrolou.
Zamračil se na mě, oči ztěžklé, jak byl stejně panický jako já v myšlenkách na Renesmeeiny paže.
Renesmee horlivě zakňučela a natáhla se, ručičky pěvně zaťaté v pěst.
Něco ve mně se v ten moment pohnulo. Ten zvuk jejího pláče, ta známost jejích očí, a to jak byla ještě víc netrpělivá než já- to vše se tkalo společně do přirozených vzorců jako ten svíravý vzduch mezi námi. Náhle byla tolik skutečná, samozřejmě, že jsem ji poznávala. Bylo to tak běžné, že bych měla udělat ten poslední krok za ní a natáhnout se pro ni, držet ji v mých rukou, do kterých by zapadla nejlépe, jak jsem ji táhla směrem ke mně.
Jacob nechal jeho dlouhé ruce natažené tak, že jsem ji mohla pochovat, ale nespustil je. Trošku se zatřásl, když se naše kůže dotkly. Jeho obvykle teplá kůže, se mi nyní zdála jako plamen. Byla to teplota skoro stejná jako Renesmeeina. Možná o jeden nebo dva stupně rozdíl.
Zdálo se, že Renesmee na chlad mojí pokožky nehledí, nebo si to naopak užívá.
Vzhlédla ke mně a znovu se usmála, když ukázala její malinkaté zoubky a dva dolíčky. Pak, velmi vědomě, zalapala po mé tváři.
V moment, kdy to udělala, byly všechny ruce natažené, čekající na mou reakci. Sotva jsem se zaznamenala.
Byla jsem udýchaná, omráčená a vystrašená jak ten cizí a alarmující obraz naplnil mou mysl. Bylo to jako pociťovat něco ze vzpomínek- mohla jsem to stále vidět skrze moje oči, zatímco jsem to sledovala v mé hlavě, ale bylo to něco naprosto neznámého. Zírala jsem skrze Renesmeein čekající výraz a zkoušela porozumět tomu co se děje, stále se snahou udržet se v klidu.
Kromě toho, že jsem byla šokovaná a bylo to něco naprosto neznámého, obraz byl nějaký špatný- skoro jsem tam poznala můj vlastní obličej, můj starý vzhled, ale to už pominulo, to byla minulost. Rychle jsem pochopila, že jsem viděla můj obličej, jak se rozplýval v jejím odrazu.
Má tvář ve vzpomínce byla zkroucená, zničená a utopená v potu a krvi. Navzdory tomu, můj výraz ve vizi byl blažený, mé hnědé oči žhnuly přes jejich hluboké kruhy. Obraz se zvětšil, má tvář se přiblížila k nespatřenému bodu, a potom náhle zmizel.
Renesmeeina ručka klesla z mé tváře. Usmívala se ještě víc, opět s dolíčky.
V pokoji bylo naprosté ticho kromě bušení srdcí. Nikdo kromě Jacoba a Renesmee tolik nedýchal. Ticho se táhlo, dokonce to vypadalo, jako že čekají, co řeknu.
„Co… to.. bylo?“ Podařilo se mi zadušeně říct.
„Co jsi viděla?“ Dotazovala se Rosalie zvědavě, naklánějící se k Jacobovi, který vypadal jako by tam právě ani nestál. „Co ti ukázala?“
„Ona mi to ukázala?“ zašeptala jsem.
„Říkal jsem, že je těžké to vysvětlit,“ zamumlal mi Edward u ucha. „Ale je to efektivní ve smyslu komunikace.“
„Co to bylo?“ zeptal se Jacob.
Několikrát jsem rychle zamrkala. „Um. Myslím, že já. Ale vypadala jsem hrozně.“
„Je to jediná vzpomínka na tebe, kterou má,“ vysvětloval Edward.
Bylo zřejmé, že viděl to, co mi ukazovala jako svou vzpomínku. Nakrčil se, hlas hrubý z přehrávání oné vzpomínky. „Chce ti dát vědět, že se s tebou dokáže spojit, že ví, kdo jsi.“
„Ale jak to udělala?“
Renesmee, jakoby byla vyvedená z míry mýma vytřeštěnýma očima. Mírně se usmívala a natahovala se k mým vlasům.
„Jak mohu slyšet myšlenky? Jak vidí Alice budoucnost?“ zeptal se Edward rétoricky, a potom se přikrčil. „Je nadaná.“
„To je zajímavá věc.“ Řekl Carlisle Edwardovi. „Jako by dělala přesný opak toho, co umíte vy.“
„Zajímavé,“ Edward souhlasil, „jsem zvědavý…“
Věděla jsem, že spolu spekulovali, ale nezajímala jsem se o to. Dívala jsem se na ten nejkrásnější obličej na světě. V mých pažích byla tak teplá, připomínala mi ten moment, kdy temnota skoro zvítězila, jako kdyby na světě už nebylo nic, co by mě udrželo. Nic dost silného na to, aby mě táhlo skrze tu černotu. Moment, kdy jsem myslela na Renesmee, jsem našla něco, co bych nikdy nezapomněla.
„Taky si tě pamatuju,“ řekla jsem jí tiše.
Zdálo se mi to tak přirozené- sklánět se k ní a tisknout mé rty k jejímu čelíčku. Voněla báječně. Vůně její kůže nastolila v mém hrdle žhnutí, ale bylo snadné to ignorovat. Nebylo to jako ta radost z tohoto okamžiku. Renesmee byla skutečná a já ji poznávala. Ona byla ta samá, pro kterou jsem bojovala už od začátku. Moje malé poťouchle, které mne také milovalo ze samotné podstaty. Z poloviny Edward, perfektní a milý. A polovina mě- která byla, překvapivě, lepší než jsem předpokládala.
Měla jsem od začátku pravdu. Za ni mělo cenu bojovat.
„Je v pořádku,“ zamumlala Alice, pravděpodobně k Jasperovi. Cítila jsem, jak na mě zírají v nevíře.
„Neexperimentovali jsme na jeden den už dost?“ zeptal se Jacob, hlas mírně zvýšený stresem. „Jasně, Bella si vedla skvěle, ale netlačme na to.“
Podrážděně jsem na něj civěla. Jasper se vedle mě neklidně zmítal. Všichni jsme byli natlačeni tak blízko u sebe, že jakýkoliv sebemenší pohyb se zdál obrovským.
„Co máš za problém, Jacobe?“ dožadovala jsem se odpovědi. Zatahala jsem lehce proti jeho držení Renesmee, jak kráčel blíž ke mně. Byl skoro natlačený na mě, Renesmee se právě dotýkala hrudí nás obou.
Edward na něj zasyčel. „Jen proto, že ti rozumím Jacobe, neznamená, že tě nemůžu vyhodit. Bella si vede výjimečně dobře. Nenič jí ten moment.“
„Já mu pomůžu tě nakopnout, pse,“ slíbila mu Rosalie, kypějící v hlase. „Dlužím ti pěkně nakopnutí do střeva,“ zřejmě v jejich vztahu nebyla žádná změna, leda tak to bylo horší.
Civěla jsem na Jacobův úzkostlivě-rozhněvaný obličej. Jeho oči byly upnuté na Renesmeeině tváři. S každým se tlačil, nyní se ho muselo dotýkat přinejmenším šest upírů, ale nezdálo se, že by ho to nějak obtěžovalo.
Vážně by prošel tím vším jen proto, aby mě uchránil přede mnou samotnou? Co se stalo mezitím, co jsem se přeměnila, to něco- co by měl nenávidět- snad změkčilo jeho pohled na mě v určitou nezbytnost?
Koumala jsem nad tím a dívala se na to, jak zírá na moji dceru. Na jeho láskyplný pohled… jako když slepec uvidí poprvé v životě slunce.
„Ne!“ zalapala jsem po dechu.
Jasperovy zuby se společně s Edwardovými přiblížily k mé hrudi jako škrtící lano. Jacob mi ve stejné sekundě vytrhl Renesmee z rukou, nepokoušela jsem se mu ani vzdorovat. Protože jsem cítila jak to přichází- to na co všichni tak čekali.
„Rose,“ řekl jsem skrze zaťaté zuby, velmi pomalu a jistě. „Vezmi si Renesmee.“
Rosalie napřáhla ruce a Jacob jí ihned předal mou dceru. Oba dva ode mě mírně ustoupili.
„Edwarde, nechci tě zranit, takže jdi raději ode mě.“
Zaváhal.
„Jdi před Renesmee,“ navrhla jsem.
Zvažoval to a pak mě nechal jít.
Opřela jsem se do přikrčení a udělala dva pomalé kroky k místu, kde stál Jacob.
„Že ne,“ zavrčela jsem na něj.
Stáhl se, ruce nahoru, ve snaze mi domluvit. „Víš, že to nemůžu nijak ovlivnit.“
„Ty hloupej blbče! Jak jsi mohl! Moje dítě!“
Odstoupil nyní od hlavního vchodu a já k němu skoro doběhla směrem dolů po schodech. „Nebyl to můj nápad, Bello!“
„Já ji držela všehovšudy jednou v ruce a ty si myslíš, že máš na ni nějaký debilní právo? Ona je moje.“
„Mohu ji sdílet,“ řekl prosebně jak ustupoval napříč trávníkem.
„Za to zaplatí,“ slyšela jsem Emmetta říkat za mnou. Malá část mého mozku byla zvědavá kdo se proti tomuto tvrzení vsadil. Ale neplýtvala jsem moc pozornosti. Byla jsem až moc rozzuřená.
„Jak se opovažuješ otisknout se do mého dítěte? Hráblo ti?“
„Nebylo to dobrovolně!“ trval na svém, jak se opíral o stromy.
Pak už nebyl sám. Objevili se dva obrovští vlci, lemující se po jeho stranách. Leah na mě zarafala. A hrůzostrašné zavrčení se linulo skrze mé zuby zpět k ní. Ten zvuk mě rozrušil, ale ne natolik, aby zastavil moje kroky.
„Bello, mohla bys prosím tě poslouchat jen na vteřinu? Prosím?“ Prosil Jacob. „Leah, ustup,“ dodal.
Leah zavřela tlamu a přestala se hýbat.
„Proč bych měla poslouchat?“ zasyčela jsem. Zlost mě ovládala. To naprosto pohltilo vše ostatní.
„Protože ty jsi ta, která mi tohle řekla. Pamatuješ? Řekla jsi, že naše životy patří k sobě. Že jsme rodina. Řekla jsi, že tak by to mělo být. Takže… teď to tak je. Tohle jsi chtěla.“
Divoce jsem po něm šlehla pohledem. Matně jsem si pamatovala ty slova. Ale můj nový rychlý mozek byl dva kroky vpřed před tím jeho nesmyslem.
„Jenže, ty myslíš část mojí rodiny jako zeť!“ zapištěla jsem. Můj zvonivý hlas byl vyšší ještě o dvě oktávy a vyšel ze mě jako hudba.
Emmett se zasmál.
„Zastav ji, Edwarde,“ zamumlala Esme, „byla by nešťastná, kdyby mu ublížila.“
Ale nikoho jsem za sebou necítila.
„Ne!“ trval zároveň Jacob na svém. „Jak se na to můžeš dívat takhle? Ona je jen dítě, pro bůh!“
„To je jedno,“ zaječela jsem.
„Ty víš, že na ni takhle nemyslím! Myslíš si snad, že by mě Edward nechal naživu, kdyby jo? Jediné, co pro ni chci je bezpečí a štěstí- je to snad tak špatné? Nechceš snad ty to samé?" Křičel na mě přímo zpět.
Za všemi těmi slovy jsem na něj zasyčela.
„Je úžasná, že?“ slyšela jsem Edwardovo mumlání.
„Nikdy by si pro jeho krk nešla,“ přitakal Carlisle omráčeně.
„Fajn, tak jsi tohle vyhrál,“ řekl Emmett zdráhavě.
„Budeš se od ní držet stranou,“ sykla jsem na Jacoba.
„To nemůžu!“
Skrze zuby jsem řekla: „Zkus to. Začínáme teď.“
„To není možný. Pamatuješ si, jak moc jsi mě chtěla u sebe ještě před třemi dny? Jak těžké bylo být od sebe? To je pro tebe už pryč, že jo?“
Nejistě jsem na něj vzhlédla.
„Byla to ona,“ řekl mi. „Už od začátku. Museli jsme být spolu.“
Vzpomněla jsem si jak jsem tomu tehdy porozuměla, malá část mně se začala uvolňovat, jak bylo vše to šílenství vysvětlené. Ale ta úleva, jako by mě činila ještě rozzlobenější. Očekával, že to stačí? Že to jedno malé objasnění by vše vyřešilo?
„Uteč, dokud ještě můžeš,“ pohrozila jsem mu.
„No tak, Bells, Nessie mě má taky ráda,“ tvrdil.
Zamrazilo mě. Moje dýchání se zastavilo. Za mnou se ozval nedostatek zvuku, který značil úzkostlivé reakce.
„Jak.. jsi ji to pojmenoval?“
Jacob udělal další krok vzad, snažící se vypadat nesměle. „Dobře,“ hlesl, „to jméno, který jsi vybrala je moc dlouhé a…“
„Ty jsi přejmenoval moji dceru po Loch Ness-ský příšeře?“ zapištěla jsem.
A potom jsem udělala výpad za jeho hrdlem.