23. kapitola (Breaking dawn)

Takže, tohle jsem dělala od večera do teď.. do tří do rána.. a raději si to po ránu po sobě přečtu, protože sotva vnímám sebe, natož to co jsem napsala :D ... ale hezké počtení!

Vzpomínky

„Omlouvám se, Sethe, měl jsem být poblíž.“
Edward se stále omlouval, což mi přišlo naprosto nevhodné a nefér. Po tom všem, Edward stále neztratil kontrolu nad svým ovládáním. Edward se nesnažil Jacobovi utrhnout hlavu. Jacobovi, který se ani nesnažil trošku se chránit a raději nechal Setha vpadnout mezi nás, aby z toho vyšel s rozbitým ramenem a klíční kostí. Edward nebyl ten, který málem zabil svého nejlepšího přítele.
Ne, že by snad ten nejlepší přítel neměl, co k tomu říct. Ale zřejmě by stejně nic, co by Jacob udělal, nezmírnilo moje chování.
Takže, neměla bych to snad být já, kdo by se měl omlouvat? Znovu jsem se o to pokusila.
„Sethe, já…“
„Žádný strach, Bello. Jsem naprosto v pořádku,“ řekl Seth. A ve stejnou chvíli promluvil i Edward: „Bello, lásko, nikdo tě neobviňuje. Udělala jsi dobře.“
Stále mě nenechali dokončit větu.
To, že Edwardovi se na lících zračil stále úsměv, to dělalo ještě horší. Věděla jsem, že Jacob si mou reakci nezasloužil, ale zdálo se, že Edward v tom nalezl jakýsi druh uspokojení. Možná si přál vymluvit se na novorozeného, který by snad mohl něco udělat s tím, jak ho Jacob neustále dráždil.
Snažila jsem se potlačit všechen ten hněv uvnitř mého těla, ale bylo to poměrně těžké, zejména při pomyšlení, že Jacob je právě teď venku s Renesmee. Držel ji přede mnou v bezpečí, před bláznivou novorozenou upírkou.
Carlisle připevnil na Sethovu obvázanou ruku další sponu a ten uskočil.
„Promiň, promiň!“ zamumlala jsem, ačkoliv jsem věděla, že plnohodnotnou omluvu ze sebe nedostanu.
„Neblázni, Bello,“ řekl Seth a poplácal mě po koleni svou zdravou rukou, zatímco Edward třel z druhé strany mou paži.
Nezdálo se, že by Sethovi, během Carlisleova vyšetření, má přítomnost po jeho boku na sedačce nějak vadila. . „Za hoďku a půl jsem zase v pohodě,“ dodal a stále ještě poklepával na mé koleno, jako by mu ten chlad, který ze sebe vyzařovalo, nevadil. „Každý by udělal to samé jako ty ohledně Jaka a Ness…“ zadrhl se u posledního slova a okamžitě stočil svou řeč jinam. „Chci říct, aspoň, že jsi mě nekousla nebo tak.. To by bylo zlý.“
Zakryla jsem svou tvář dlaněmi a otřásla se v myšlence, jak moc blízko to k tomu bylo. Mohlo by se to stát tak snadno. A jak mi bylo řečeno, vlkodlaci nereagovali na upíří jed stejně jako obyčejní lidé. Pro ně to byl smrtelný jed.
„Jsem špatný člověk.“
„Samozřejmě, že nejsi. Měl jsem…“ začal Edward.
„Přestaň,“ povzdechla jsem si. Nechtěla jsem, aby na sebe vzal veškerou vinu, stejně tak jako do dělával pokaždé.
„Dobře, že Ness- Renesmee nemá jed,“ řekl Seth po chvilce nepříjemného ticha. „Protože ona Jaka kouše pořád.“
Ruce mi poklesly. „Vážně?“
„Jasně. Kdykoliv on a Rose zapomenou být dostatečně rychlí při podávání jídla. Rose si myslí, že je to úžasně legrační.“
Omámeně jsem na něj zírala s mírným pocitem viny za připuštění, že tato drobnost mě každopádně potěšila.
Samozřejmě, že jsem věděla to, že Renesmee nemá jed. Byla jsem první osobou, kterou pokousala. Ale své zpozorování jsem neřekla nahlas, jelikož jsem předstírala paměťovou ztrátu nedávných událostí.
„Dobře, Sethe,“ řekl Carlisle, jakmile se narovnal a pomalu od nás kráčel dál. „Myslím, že tolik pro tebe můžu udělat. Snaž se s tím pár hodin nehýbat.“ Pousmál se. „Přál bych si, aby ošetřování lidí mělo stejný okamžitý efekt.“ Na chvíli jeho ruka spočinula na Sethových černých vlasech. „Zůstaň v klidu,“ oznámil a pak zmizel nahoře. Zaslechla jsem, jak se dveře od jeho kanceláře zavírají a byla jsem zvědavá, jestli tam už odstranili důkaz mé osoby. „Pravděpodobně tu můžu ještě chvilku posedět,“ souhlasil Seth, když byl Carlisle už pryč, a potom obrovsky zívl. Opatrně, tak aby se ujistil, že nezadrhne o své rameno, položil svou hlavu na zadní opěrku sedačky a zavřel oči. O vteřinu později jeho ústa povolila.
Další minutou jsem se zamračila k jeho pokojné tváři. Seth, stejně jako Jacob, měl pravděpodobně dar upadnout do spánku kdykoliv se mu zachtělo. V zjištění, že bych stejně nebyla stále schopna se řádně omluvit, jsem vstala. Sedačka můj pohyb ani v nejmenším nezaregistrovala.
Vše, co bylo fyzického rázu, bylo tak snadné. Ale ten zbytek…
Edward mě následoval k oknu a pak uchopil mou dlaň.
Leah chodila kolem řeky, čas od času se zastavila, aby se zadívala na dům. Bylo snadné rozeznat, kdy hledala svého bratra a kdy mě. Střídala úzkostlivé pohledy s vražedně bodavými.
Zaslechla jsem, jak se na předním schodišti Jacob s Rosalie hašteřili o tom, kdo nakrmí Renesmee. Jejich vztah byl, jako vždy, stále nepřátelský. Jediná věc, ve které se společně shodli, bylo zadržet mě od mého dítěte do té doby, než se naučím stoprocentně ovládat svůj vztek. Edward se ohledně jejich verdiktu přel, já jsem to však nechala být. Také jsem si chtěla být jistá. Ale bála jsem se, že mých sto procent jistoty a jejich sto procent by mohly být nakonec dvě naprosto odlišné věci.
Kromě jejich pokřikování, Sethova pomalého oddychování a Leahina mrzutého funění, bylo vše naprosto klidné. Emmet, Alice a Esme byli na lovu. Jasper stál opodál a stále mne sledoval. Nevtíravě stál u sloupu hlavního schodiště a snažil se ke všemu nebýt tak protivný.
Využila jsem klidu k tomu, abych se mohla zamyslet nad všemi těmi věcmi, které mi Edward se Sethem řekli, zatímco Carlisle fixoval Sethovu ruku. Na spoustu věcí jsem, díky tomu ohni uvnitř mého těla, opominula, a tak byla správná chvíle k tomu vše dohonit.
Hlavní bylo to, že spor se Samovou partou byl u konce. Ostatně tomu už nasvědčovalo jen to, že se cítili dostatečně v bezpečí k tomu, aby sem mohli přijít, což udělali. Ten klid byl silnější než kdy jindy. Nebo také svazující, to záleželo na úhlu pohledu.
Svazující, jelikož absolutní zákon veškerých pravidel party byl ten, že žádný vlkodlak nezabil osobu, do které se jiný vlkodlak otiskl. Ta bolest, kterou by tím někdo zapříčinil, by byla nesnesitelná pro celou partu. A i chyba, ač zamýšlená či náhodná, se nedala odpustit. Všichni vlkodlaci by bojovali až do úplné smrti- nic jiného jim nezbývalo. Tohle se stalo už hodně dávno, jak mi Seth, shodou náhod, sdělil. Žádný vlkodlak by nikdy nezničil svého bratra touto cestou.
V tom případě, vzhledem k tomu, co Jacob k Renesmee cítil, na ni nikdo nesměl vztáhnout ruku. Více, než se rmoutit, jsem se snažila soustředit se na tu úlevu, která doprovázela tento fakt. Ale nebylo to tak jednoduché.
Moje mysl měla dostatek místa k tomu, aby intenzivně vnímala obě tyto emoce.
A Sam nemohl ani zuřit kvůli mému přetvoření, jelikož Jacob- jako správný Alfa- k tomu nic nenamítal. Hryzalo mě svědomí, když jsem si uvědomila, jak moc Jacobovi dlužím, zatímco jsem na něj toužila být stále naštvaná.
Svědomitě jsem přesměrovala své myšlenky tak, abych mohla ovládat své emoce. Zvažovala jsem další zajímavý fakt. Ačkoliv to ticho mezi rozdělenými skupinkami vlkodlaků pokračovalo, Jacob a Sam objevili to, že Alfy mohly ve vlčí podobě promlouvat ke všem. Nebylo to stejné jako předtím. Teď nemohli slyšet každou myšlenku před tím než se rozštěpila. Seth tvrdil, že to bylo spíš jako kdyby někdo mluvil víc nahlas. Sam mohl akorát tak sdílet Jacobovi myšlenky, které Jacob sám chtěl a naopak. A mohli spolu komunikovat i přes dálku, teď k sobě také promlouvali.
O tomhle se nevědělo do doby, než Jacob, i přes Sethovi a Leahiny námitky, odešel, aby Samovi vysvětlil, jak se situace s Renesmee má. To bylo poprvé, kdy ji nechal být, bez svého ustavičně upřeného pohledu.
Jakmile se Sam dozvěděl o tom, jak se vše naprosto změnilo, přišel znovu s Jacobem, aby si s Carlislem promluvili. Mluvili v lidské formě (Edward mě odmítal opustit, k tomu, aby mohl překládat) a smlouva byla obnovena. Ale pocit přátelství, ať to bylo jakkoliv, už nejspíš nemohl být stejný.
Další jedna velká starost.
Ale bylo tam ještě něco. Něco, co se víc než fyzické nebezpečí díky rozezlené vlčí smečce, zdálo právě urgentnější.
Charlie.
Dnes brzo ráno promlouval s Esme, ale to ho nezadrželo od toho, aby nezavolal znova, podruhé, a to zrovna před chvílí, když Carlisle ošetřoval Setha. Carlisle a Edward nechali telefon vyzvánět.
Co, by bylo nejlepší, mu říct? Měli snad Cullenovi pravdu? Bylo by nejlepší mu říct, že jsem zemřela? Byla bych schopná vůbec ležet nehybně v rakvi zatímco by on a moje matka nade mnou brečeli?
Nezdálo se mi to správné. Ale vystavovat Charlieho a Renée nebezpečí, díky pravidlu Volturiových o utajení, to nepřicházelo v úvahu.
Ale byl tam pořád můj nápad- nechat Charlieho, aby se na mě podíval, až na to budu připravená a nechat ho utvořit si své vlastní klamné předpoklady. Technicky by pak pravidla upírů byla neporušena. Nebylo by snad pro Charlieho lepší, kdyby věděl, že jsem, dejme tomu, na živu a šťastná? I přesto, že bych se mu zdála jiná, podivná a pravděpodobně i děsivá?
Zvláště teď byly moje oči až příliš děsivé. Jak dlouho bude trvat to, než moje sebeovládání a barva mých očí budou pro Charlieho přípustné?
„Co se děje, Bello?“ zeptal se Jasper potichu při snímání mého vzrůstajícího vypětí. „Nikdo se na tebe nezlobí…“ nízké zavrčení z nábřeží právě odporovalo jeho výroku, ale on to ignoroval, „a ani se ti nediví. Dobře, připouštím, že jsme se trošku podivili. Ale leda tak tomu, jak rychle jsi byla schopná tomu odporovat. Vedeš si dobře. Lépe, než by kdo předpokládal.“
Zatímco mluvil, místností se rozléval klid. Sethovo dýchání přešlo v tiché chrápání. Cítila jsem se víc pokojná, ale na své úzkosti jsem neopomněla.
„Ve skutečnosti jsem přemýšlela o Charliem.“
Hašteření venku ustalo.
„Ah,“ zamumlal Jasper.
„My vážně musíme odejít, co?“ zeptala jsem se. „Alespoň na chvilku. Předstírat, že jsme v Atlantě nebo tak.“
Cítila jsem Edwardův upřený pohled na mé tváři, ale já jsem pozorovala Jaspera. Ten mi odpověděl vážným hlasem.
„Ano. To je jediný způsob, jak uchránit tvého otce.“
Chvíli jsem dumala. „Bude mi hrozně chybět. Všichni tady mi budou chybět.“
I přes všechno jsem myslela i na Jacoba. Ačkoliv ta touha byla jak rozpoznatelně mizivá, a to pro mě bylo nesmírně utěšující, tak byl stále můj přítel. Někdo, kdo mě znal takovou jaká jsem a akceptoval to. I přes to monstrum.
Myslela jsem na to, co Jacob řekl na svou obhajobu před tím, než jsem ho napadla. Řekla jsi, že naše životy patří k sobě. Že jsme rodina. Řekla jsi, že tak by to mělo být. Takže… teď to tak je. Tohle jsi chtěla.
Ale necítila jsem, jako že bych to chtěla. Takhle přesně ne. Dále jsem se zpětně potácela v mých neurčitých a slabých vzpomínkách z mého lidského života. A pak jsem se dostala k tom nejtěžšímu na co se dalo vzpomínat- na ten čas bez Edwarda, na časy tak temné, že jsem se snažila je v mé hlavě pohřbít. Nedokázala bych to slovy přesně vystihnout.
Vzpomínala jsem si jen na to jak jsem si přála, aby byl Jacob můj bratr. Takže bychom se mohli navzájem milovat bez sebemenšího zmatku či něčí bolesti. Prostě rodina. Ale nikdy mi v souvislosti s tím nevytanula na mysli moje dcera.
O chvilku později jsem si vzpomněla na jedno z těch mnoha sbohem, které jsem Jacobovi kdy řekla. Zajímalo by mě, s kým by nakonec skončil. Kdo by zaplnil jeho život po tom, co jsem udělala. Asi bych řekla něco jako, že ať už by to byl kdokoliv, nebyla by pro něj dostatečně dobrá.
Odfrkla jsem si a Edward tázavě pozdvihl jedno obočí. Pouze jsem k němu zatřásla hlavou.
Ale stejně tak, jako jsem postrádala mého přítele, jsem věděla, že je tu ještě jeden větší problém. Opustil někdy za celý den Sam nebo Jared nebo Quil své milované protějšky do kterých se otiskly? Emily, Kim a Claire? Mohli by vůbec? Co by se stalo, kdyby byla Renesmee od Jacoba oddělena? Způsobilo by mu to bolest?
V sobě jsem stále měla ještě dostatek té malicherné zloby, jež mě činila šťastnou, ne díky jeho bolesti, ale z představy, že bych Renesmee držela od něj dál. Ale jak by mohla patřit k Jacobovi, když se sotva zdálo, že patří ke mně?
Zvuky pohybu na přední verandě přerušily proud mých myšlenek. Slyšela jsem, jak vstali a prošli dveřmi. A přesně v ten samý čas se Carlisle snesl dolů po schodech s plnýma rukama zvláštních věcí- rolovacím metrem a váhou. Jasper ke mně přiskočil. Jako kdyby tam byl nějaký signál, který jsem zmeškala, dokonce i Leah seděla dole a zírala skrz okno s výrazem, jako by čekala na něco, co pro ni bylo naprosto důvěrně známé a totálně nezajímavé.
„Musí být už šest,“ řekl Edward.
„No a?“ zeptala jsem se, oči upřené na Rosalie s Jacobem a Renesmee. Stáli ve dveřích, Renesmee ponořena v Rosaliiných rukou. Rose vypadala ostražitě. Jacob naopak ustaraně. Renesmee byla tak krásná, ač netrpělivá.
„Čas na to Ness- eh, Renesmee změřit,“ vysvětloval Carlisle.
„Oh, to děláte každý den?“
„Čtyřikrát za den,“ Carlisle uvedl na pravou míru, jak jim pokynul, aby přešli k pohovce. Přišlo mi, jako by si Renesmee povzdechla.
„Čtyřikrát za den? Proč?“
„Stále rychle roste,“ zamumlal ke mně Edward, hlas tichý a napjatý. Mačkal mou dlaň, zatímco jeho druhá paže byla bezpečně obmotaná kolem mého pasu, skoro jako by potřeboval oporu.
Nemohla jsem z Renesmee spustit oči, abych jeho výraz kontrolovala.
Vypadala nádherně, absolutně zdravě. Její kůže zářila jako prosvětlený alabastr, oproti tomu barva jejích lící byla jako okvětní plátek růže. Na tak zářivé kráse nemohla být žádná chybička. Samozřejmě, že v jejím životě právě nebylo nic nebezpečnějšího než její matka. Nebo snad ne?
Rozdíl mezi dítětem, které jsem přivedla na svět a tím, které jsem střetla před hodinou, by byl zřejmý komukoliv. Rozdíl mezi Renesmee před hodinou, a teď, byl nepatrný. Lidské oko by ho nikdy nezaznamenalo. Ale přece jen tam nějaký byl.
Její tělíčko bylo o trošku delší a štíhlejší. Obličej už nebyl tak kulatý, každou stupňující se minutou jako by bral tvar oválu. Prstence jejích vlasů byly nyní šestnáct palců pod jejími rameny. Snažila se vymanit se z Rosaliiných rukou pomocí škrábání, zatímco Carlisle podél její délky natahoval metr a potom ho obtočil dokola kolem její hlavičky. Neměl s sebou žádné poznámky, měl prostě skvělou paměť.
Všimla jsem si, jak Jacob pevně zkřížil ramena přes jeho hruď, když Edward pevně obtočil své ruce kolem mě. Jeho silné obočí utvářelo linku nad hluboce posazenýma očima.
Každá její buňka v těle dospívala do normální velikosti dítěte, ovšem během pár týdnů. Na to, že měla pár dní po narození, vypadala opravdu dobře jako batole. Pokud se ovšem tempo jejího růstu na chvíli zastaví.
Moje mysl upíra neměla žádné problémy s matematikou.
„Co uděláme?“ zašeptala jsem zděšeně.
Edward mě k sobě ještě více přitáhl. Přesně věděl, na co se ptám. „Nevím.“
„Zpomalí se to,“ zamumlal Jacob skrze zuby.
„K tomu, abychom zjistili rychlost růstu budeme potřebovat ještě pár dní měření, Jacobe. Nemůžu nic zaručit.“
„Včera vyrostla o dva palce. Dnes už je to méně.“
„Jedna třiadvacetina palce, pokud jsou mé výpočty přesné,“ dodal Carlisle tiše.
„Buďte přesný, doktore,“ řekl Jacob téměř s hrozivým vyřčením slov. Rosalie ztuhla.
„Víš, že dělám, co můžu,“ ujistil ho Carlisle.
Jacob hlasitě vydechl. „Myslím, že to je vše, na co se můžu zeptat.“
Znovu jsem se cítila podrážděně, jak mi Jacob kradl mé myšlenky a ke všemu je podával špatně.
Renesmee se taky zdála podrážděná. Začala se svíjet a potom nutkavě sáhla k Rosalie. Ta se naklonila tak, aby se Renesmee mohla dotknout její tváře. Po vteřině si Rose povzdechla.
„Co chce?“ vyzvídal Jacob, jako by mi opět bral slova z úst.
„Bellu, samozřejmě,“ řekla mu Rosalie a její slova mne zahřála. Potom na mě upřela zrak. „Jak ti je?“
„Ustaraně,“ přiznala jsem a cítila, jak mě Edward přitiskl blíž.
„To jsme my všichni. Ale tohle jsem nemyslela.“
„Jsem pod kontrolou,“ slíbila jsem. Právě v této chvilce ze mě žíznivost vyprchávala. Ačkoliv Renesmee voněla stejně dobře, i když jsem ji vnímala naprosto jinak, než jako jídlo.
Jacob se kousal do rtu, ale neudělal žádný pohyb k tomu, aby zastavil Rosalii, která mi Renesmee dávala do rukou. Jasper a Edward vypadali nejistě, ale neprotestovali. Mohla jsem vidět, jak napjatě se Rose tvářila a byla jsem zvědavá, jaký pocit tato místnost přenášela na Jaspera. Nebo byl snad tak zaujatý mnou, že ostatní sotva vnímal?
Renesmee se ke mně natahovala, stejně jako já k ní, s oslepujícím úsměvem ve tváři. Zapadla do mých rukou tak lehce, že se zdálo, jako by byly stvořeny jen pro ni. Náhle položila svou malou horkou ručku na mou tvář.
Ačkoliv jsem byla připravená, i tak jsem zalapala po dechu, když jsem zahlédla v hlavě vizi, kterou ke mně sesílala. Tak jasná a barevná, ale i přesto úplně průzračná.
Moc dobře si vzpomínala na můj incident s Jacobem na trávníku a na to, jak Seth skočil mezi nás. Vše viděla a slyšela s naprostou přesností. Ten půvabný predátor drápající se za svou kořistí, jako oblouk šípu vystřeleného z luku, se mi vůbec nepodobal.
Musel to být někdo jiný. Nicméně, to mě nutilo opět propadat do pocitu viny. Jak tam Jacob stál, naprosto nehnutý s rukama zvednutýma nad hlavou. Jeho ruce se netřásly.
Edward se pochichtával, jak společně se mnou sledoval Renesmeeiny myšlenky. A potom jsme oba uskočili, jak jsme zaslechly Sethovy lámající se kosti.
Renesmee se usmívala v brilantním úsměvu a i napříč všemu tomu pozdějšímu zmatku, stále z Jacoba nespouštěla ve své vzpomínce oči. Pocítila jsem nový náhled na onu vzpomínku- která nebyla zcela chráněna, ačkoliv spíš jako by byla soukromá- to jak sledovala Jacoba. Naprosto zřetelně mi došlo, že ona byla ráda, že Seth vyrazil vstříc mému skoku. Nechtěla, aby bylo Jacobovi ublíženo. On byl její.
„Oh, báječné,“ naříkala jsem, „dokonalé.“
„To jen proto, že on chutná lépe, než my zbylí,“ ujistil mě Edward strnulým hlasem s obtíží.
„Říkal jsem ti, že mě má taky ráda,“ škádlil Jacob z druhé strany místnosti, oči upřené na Renesmee. Jeho vtip však nebyl úplný, vypjatý úhel jeho obočí naznačoval, že nebyl tak uvolněný.
Renesmee mi netrpělivě poklepala na tvář, dožadující se mé pozornosti. Pak přišla další vzpomínka: Rosalie projíždějící kartáčem mezi skrz každý pramen jejích vlasů. Vypadalo to tak hezky. A pak Carlisle s metrem a vidinou, že se zase o něco vytáhla. To pro ni bylo nezajímavé.
„Vypadá to, jako by ti chtěla poskytnout průběh všeho, co jsi zameškala,“ komentoval to Edward u mého ucha.
Můj nos se zkrabatil, jak na mě vychrlila další vizi. Ta vůně přicházela z nějakého neznámého kovového poháru. Byl dost tvrdý na to, aby se nedal tak lehce prokousnout a právě sesílal lačný oheň skrz moje hrdlo. Au.
A potom Renesmee zmizela z mých rukou, které jsem měla stlačené za zády. Nezápolila jsem s Jasperem, jen jsem zírala na Edwardovu vystrašenou tvář.
„Co jsem udělala?“
Edward střelil pohledem za mě, k Jasperovi, a potom zpět ke mně.
„Ale ona vzpomínala na svou žízeň,“ zamumlal Edward a na čele se mu tesaly vrásky. „Ona vzpomínala na chuď lidské krve.“
Jasperovi ruce začaly ty mé ještě více drtit. Část mé hlavy zaznamenala, že není tak nepohodlné, pokud jsem tu bolest nevnímala, což by lidé nejspíš nedokázali. Ale to mě právě rozčilovalo. Věděla jsem, že jsem mohla povolit jeho stisk, ale nebojovala jsem s ním.
„Ano,“ souhlasila jsem, „no a?“
Edward se na mě zamračil o chvilku déle a potom jeho výraz změkl. Najednou se smál. „Jak se zdá, tak nejspíš nic. Tentokrát jsem to zdramatizoval já. Jazzi, nech ji.“
Svazující stisk byl pryč. Jakmile jsem byla opět volná, sáhla jsem zpět po Renesmee. Edward mi ji předal bez váhání.
„Tomuhle nerozumím,“ řekl Jasper, „to mi hlava nebere.“
V překvapení jsem sledovala jak Jasper vykráčel ven ze zadních dveří. Leah se přesunula dál až na samotný okraj prostoru, jak se přesunul k řece a pak se pouhým skokem ocitl na druhé straně.
Renesmee se dotýkala mého krku, opakující opět scénu toho odchodu, jako okamžité přehrávání. Mezi jejími myšlenkami, jako by v ozvěně mých, jsem vycítila otázku.
Ačkoliv jsem stále byla mírně v šoku z jejího nevšedního daru. Bylo to jako by snad byl částí ní, skoro až očekávanou částí. Možná teď, když jsem i já byla svým způsobem nadpřirozená, by mi to tak nepřišlo.
Ale co se stalo s Jasperem?
„On se vrátí,“ řekl Edward, ačkoliv jsem si nebyla jista tím, jestli to bylo směrováno ke mně, či k Renesmee. „Prostě jen potřebuje chvilku pro sebe, aby mohl zhodnotit své vyhlídky do života,“ v koutcích jeho úst se vytasil hrůzný úšklebek.
Další lidská vzpomínka- Edward který mi vysvětluje, že by se Jasper cítil lépe, kdybych měla své první léta upíra těžší ohledně sebekázně. Bylo to v kontextu s tím, kolik lidí bych zabila během prvního roku mého znovuzrození.
„Zlobí se na mě?“ zeptala jsem se tiše.
Edwardovi oči se rozšířily. „Ne, proč by měl?“
„Co se s ním tedy děje?“
„Je ze sebe rozrušený, ne kvůli tobě, Bello. Dělá si starosti se svojí existencí, na což jsi ho, předpokládám, přivedla ty.“
„Jak to?“ předběhl mě Carlisle v otázce.
„Zajímá ho, jestli je šílenství novorozeného opravdu tak strašné, jak jsme si vždy mysleli, nebo jestli se správným zastřením a postojem, by mohli být všichni tak dobří jako Bella. A teď je to pro něj, myslím, ještě těžší, jelikož věřil, že takhle je to přirozené a není tomu vyhnutí. Možná, že kdyby od sebe očekával víc, dosáhl by svých očekávání. Dovedla jsi ho na otázku, která je hodně hluboko zakořeněná v jeho předpokladech, Bello.“
„Ale to je nespravedlivé,“ řekl Carlisle, „každý člověk je jiný, a každý člověk má své vlastní překážky v životě. Možná, že to, co dělá Bella, je prostě spojené s její podstatou. Možná, že tohle je, tak říkajíc, její dar.“
V úžasu jsem stála jako zmrazená. Renesmee pocítila změnu a dotkla se mě. Vzpomněla si na tu poslední vteřinu a byla zvědavá proč.
„To je zajímavá teorie, a docela věrohodná,“ řekl Edward.
Byla jsem maličko zklamaná. Co? Žádné kouzelné vize, žádné strašné schopnosti jako sršení světelných blesků z mých očí nebo tak něco? Vůbec nic užitečného nebo zajímavého?
Ale potom jsem si uvědomila, že moje velká síla možná spočívala v tom, že jsem se dokázala až výjimečně ovládat.
Najednou jsem měla alespoň nějaký dar. Nemuselo to být přece vůbec nic.
Ale tohle bylo mnohem víc než to. Pokud se Edward nemýlil, mohla jsem zapomenout na tu část, které jsem se obávala nejvíce.
Co když jsem nemusela být jako jiní novorození? Ne v tom šíleném zabijáckém smyslu. Co kdybych se prostě jen mohla hned začlenit ke Cullenovým ve svůj první den? Co kdybychom se nemuseli rok někde mimo ukrývat, než bych „dospěla“? A co když, jako Carlisle, bych nikdy nezabila ani jednoho člověka? Proč bych nemohla být prostě dobrým upírem?
Mohla jsem vidět i Charlieho.
A pak jsem si povzdechla, když se naděje rozplynula v realitu. Samozřejmě, že jsem Charlieho vidět nemohla. Ty oči, ten hlas, ten dokonalý obličej. Co bych mu nejspíš řekla, jak bych vůbec měla začít? Potají jsem byla ráda, že jsem měla pár omluv k tomu, jak se věci poslední dobou děly, stejně jako jsem chtěla Charlieho mermomocí udržet v mém životě, byla jsem z prvního setkání vyděšená. Viděla jsem, jak by se jeho oči vytřeštily, jakmile by mě spatřil s mým novým obličejem a mou novou pokožkou. Věděla jsem, že by ho to polekalo. A zajímalo mě, jaké tajuplné vysvětlení by tomu všemu přikládal.
Už tak jsem ztrácela nervy, když jsem si uvědomila, že bych měla ještě rok čekat, než by se mé oči daly zase zpět do pořádku. A to jsem si myslela, jak budu nebojácná, když budu vědět, že jsem nezničitelná.
„Už jsi někdy zažil sebeovládání jako druh talentu?“ zeptal se Edward Carlislea. „Vážně si myslíš, že je to dar, nebo prostě jen plod její přípravy?“
Carlisle pokrčil rameny. „Je to mírně podobné tomu, co dokázala dělat Siobhan, ačkoliv ona to nenazývala darem.“
„Siobhan, ta tvá přítelkyně z Irské skupinky? Zeptala se Rosalie. „Nevěděla jsem, že by snad dělala něco zvláštního. Myslela jsem si, že to byla Maggie, kdo byl v té změti tak nadaný.“
„Ano, Siobhan si myslí to samé. Ale ona se dokáže rozhodnout k určitým cílům a potom je téměř dokáže… převést do skutečnosti. Zvažuje dobrou strategii, ale já jsem byl vždy zvědavý, jestli za tím není i něco víc. Jako, když zapojila Maggie, například. Liam to chtěla udržet jen mezi nimi, ale Siobhan chtěla, aby bylo po jejím, a tak se taky stalo.“
Edward, Carlisle a Rosalie se usadili do židlí, jak pokračovali v diskuzi. Jacob si ochranně sedl vedle Setha, na tváři znuděný výraz. Což bylo poznat z toho, jak mu začaly poklesávat víčka a já si byla jista, že byl okamžitě mimo realitu.
Naslouchala jsem, ačkoliv moje pozornost byla rozdělená. Renesmee mi stále ještě vyprávěla o svém dni. Držela jsem ji u prosklené stěny, a mé ruce ji automaticky kolébaly jak jsme si zíraly jedna druhé do očí.
A pak jsem si uvědomila, že ostatní neměli žádný důvod k tomu se posadit. Mně se stálo naprosto pohodlně. Bylo to stejně odpočinkové, jako kdybych se natáhla na posteli. Věděla jsem, že bych byla schopná stát takhle třeba celý týden bez jediného pohybu a cítila bych se stále tak uvolněná i za těch sedm dní, jako na začátku.
Museli sedět čistě jen ze zvyku. Lidé by si všimli, kdyby někdo stál hodiny bez toho, aby vůbec přesunul svou váhu z jedné nohy na druhou. I teď jsem viděla, jak si Rosalie pročesávala své vlasy prsty a jak Carlisle kříží své nohy. Malé pohyby je odrážely od toho, aby zůstali ve stejné poloze, což by bylo tak upírské. Věnovala jsem pozornost tomu co dělali a začala se učit.
Přesunula jsem váhu zpět do mé levé nohy. Bylo to poněkud hloupé.
Možná, že se prostě snažili dát mně a mému dítěti soukromou, stejně soukromou jako bezpečnou.
Renesmee mi pověděla o každé strávené minutě jejího dne, a z jejích malých příběhů jsem pocítila, že chce, abych ji znala stejně tak, jako jsem si to přála já sama. Dělala si starosti, že jsem zmeškala tolik věcí. Jako například ty vrabce, kteří poskakovali blíž, když ji Jacob držel v náručí, zatímco stáli u jednoho z velkých bolehlavů. Od Rosalie se ptáci drželi dál. Nebo ta odporná bílá věc- dětská strava- kterou jí Carlisle podával v hrníčku. Smrdělo to jako čirá špína. Nebo to, jak jí Edward broukal píseň, která se jí zdála tak dokonalá, že mi ji dokonce přehrávala dvakrát. Byla jsem překvapená, že jsem stála v pozadí oné vzpomínky, dokonale nehybná, ale docela živelně zírající. Otřásla jsem se, tohle jsem si pamatovala z mého vlastního pohledu. Ten šeredný oheň…
Za necelou hodinu byli všichni ostatní hluboce zabráni do své diskuze, zatímco Seth a Jacob chrápali v doplňující se harmonii na pohovce. Renesmeeiny myšlenky se začaly zpomalovat.
Kolem okrajů se mírně zaostřily a poté se zkresleně unášely do dály, dokud nedošlo k úplnému závěru. V panice jsem chtěla Edwarda přerušit, zda s ní bylo vše v pořádku, když se její očíčka zatřepetala a zavřela se. Zívla, její kypré růžové rty se roztáhly do kulatého O a její oči už se neotevřely.
Jak upadala do spánku, její ruka poklesla z mé tváře. Zadní část jejích víček byla bledé levandulové barvy, jako tenké ustupující mraky před východem slunce. Pečlivě, tak, abych ji nevyrušila, jsem opět pozvedla její ručku a zvědavě ji přitiskla ke své tváři. Nejdříve tam nebylo nic, ale potom, po několika minutách, se objevil náznak barev jako by se v její mysli rozptýlila hrstka motýlů.
Jako hypnotizovaná jsem sledovala její sny. Nedávaly žádný smysl. Jen barvy, tvary a tváře. Byla jsem potěšená tím, jak často se tam zjevoval můj obličej. Oba mé obličeje- ať už ten šeredný lidský a nebo úžasný nesmrtelný. Víc než Edwardův nebo Rosaliin. Byla jsem bok po boku Jacobovi a snažila jsem se, aby se to ke mně nedostalo blíž.
Poprvé jsem pochopila, jak mě mohl celou noc Edward sledovat při spánku, noc po nudné noci, jen kvůli tomu, aby mě slyšel mluvit ze spánku. Pozorovala bych Renesmeeiny sny navždy.

Změna v Edwardově tónu, mě donutila věnovat mu pozornost, při slově „nakonec“ a poté jsem se otočila k oknu. Venku byla hluboká purpurová noc, ale já viděla stejně dobře jako předtím. Nic přede mnou nebylo ukryto v temnotě, vše jen změnilo barvy.
Leah, stále zamračená, vstala a plížila se ke křoví, kde právě Alice přicházela z druhé strany řeky. Alice se přehoupla z větvě jako umělec visuté hrazdy, přehupující se, před tím než odhodila své tělo do půvabné ploché vývrtky přes řeku. Esme udělala tradičnější skok, zatímco Emmett to vzal přímo přes vodu, která šplouchala v jemných úderech k oknu. K mému překvapení ho následoval i Jasper s vlastním skokem, který se zdál zmírněný, snad i po všech těch předešlých, propracovanější.
V matné podivné cestě se na Alicině obličeji roztahoval obrovský úšklebek, který byl dosti dobře známý. Každý se na mě náhle usmíval- Esme sladce, Emmett vzrušeně, Rosalie trošku nadřazeně, Carlisle shovívavě a Edward jako by vyčkával.
Alice vkročila do místnosti dřív než ostatní, její ruka se natáhla před ní a její netrpělivost, jakoby kolem ní vytvořila neviditelnou auru. V ruce třímala obyčejný mosazný klíč s velkou růžovou saténovou mašlí obvázanou kolem něj.
Držela klíč, který byl pro mě, a já automaticky sevřela Renesmee bezpečněji v mé pravé ruce tak, že jsem mohla otevřít svou levou dlaň. Alice mi do ní klíč vložila.
„Vše nejlepší k narozeninám!“ zapištěla.
Protočila jsem oči. „Nikdo nezačíná počítat narozeniny od prvního dne narození,“ připomněla jsem jí, „tvoje první narozeniny jsou označeny ročně, Alice.“
Její úšklebek se změnil v samolibý. „My ale neoslavujeme tvoje upíří narozeniny. Ještě ne. Je třináctého září, Bello. Šťastné devatenáctiny!“